1. července 2010

Když nám bylo šestnáct

Nedá se nic dělat, nedělní příběh Marie Magdaleny Rossák je možná lehce extravagantní, ale zároveň také po všech stránkách mimořádný. Poté, co opadlo první překvapení a byly napsány hlavní titulky, se přímo nabízí zamyšlení: co jsme vlastně dělali my, když nám bylo šestnáct? Takto formulovaný dotaz samozřejmě vyvolal ve vážnici bouři smíchu. "Co jsem já dělal v šestnácti? To ti na mikrofon neřeknu!" opáčil Jiří Palík a prchal. "Ani nevím, to jsem zrovna začínal v Kladrubech. Derby, to jsem sledoval jen jako velmi zanícený divák," konstatoval Martin Srnec. "V té době jsem se o derby ještě nepokoušel ani já," doplňoval Radek Koplík. Připadalo mi, že nejsnáze by se do pocitů mladé Marie Magdaleny mohl vcítit Jiří Chaloupka, který už jako teenager vyhrál St. Leger s Librillou. "Šestnáct? Ne ne, to mi už bylo sedmnáct," usmíval se. Zkrátka a dobře, skutečný náboj nedělního derby - slovy Jeana Pierra Lopeze "absolutně top story pro náš sport" - nejlépe pochopíme, když se sami ohlédneme. A tak jsem si i já položil otázku: co jsem vlastně dělal, když mi bylo šestnáct?


Jedno je jisté, žokejem jsem v té době už dávno být nechtěl. Spíš jsem měl už nějakou dobu dojem, že by nebylo špatné stát se dostihovým žurnalistou. Psal se rok 1998, internet u nás ještě zdaleka nebyl masovým fenoménem a také získat aktuální dostihové fotografie vůbec nebylo tak snadné jako dnes. Jako čerstvý student gymnázia jsem se tedy snažil zároveň psát i fotografovat, zprvu pochopitelně do šuplíku. První zlom nastal právě v těch šestnácti, kdy mě tvůrci dostihového programu Jiří Zlámaný s Tomášem Horou vybavili kartičkou s nápisem "Turf IPS - Fotograf" a já se při Českém derby 1998 poprvé dostal přímo na dráhu.

Nemohl jsem tenkrát dospat a v samotný den D jsem byl neskutečně nervózní, když jsem poprvé vstoupil na posvátnou chuchelskou trávu a rozhlédl se kolem sebe. V ten den jsem stál v bezprostřední blízkosti Temirkanova a radujícího se Dušana Andrése a začal zjišťovat, jak to vlastně chodí mezi profesionály. Jedna legenda dostihové fotografie Katarína Mišíková mi hned napoprvé vynadala, že má v záběru moje záda, od dalších legend Marka Skály a Otakara Kroužeckého jsem dostal první cenné rady. Byl to tam na kraji dráhy před každým dostihem vybraný debatní kroužek, kde stačilo jen poslouchat: od vzpomínek na dávné dostihové hvězdy až po debaty o expozici a sázkách.

Hned nato začaly letní prázdniny a já moc toužil po tématu, které bych mohl zpracovat tak, aby mi to otiskl skutečný časopis. Nakonec mi pomohla rodinná dovolená v Německu, trávená shodou okolností nedaleko hřebčína Karlshof - tehdy ještě méně známého chovu, který se ale měl brzy proslavit koňmi jako Samum, Aolus, Schiaparelli či Kamsin a kde připouštěl vítěz irského derby Winged Love. Slovo dalo slovo, zajeli jsme se podívat, vyzpovídal jsem vedoucího chovu a vyfotil si plemeníka a pastviny. Po návratu jsem zkusil výslednou reportáž nabídnout Turf Magazínu a to byl v mých šestnácti letech první publikovaný článek o dostihovém sportu. Když se to vezme do důsledku, vlastně mi tenkrát stejně jako Marii Magdaleně pomohli rodiče: kdyby mě do toho Karlshofu nevzali, neměl bych svou první reportáž.

Jaké to tedy bylo, když nám bylo šestnáct? Mnoho věcí člověk viděl úplně jinak, ještě víc věcí vůbec neviděl a k mnohému se teprve musel dopracovat. Ale samotný základ, nadšení pro věc, už měl. A tak je to myslím se vším, nejen s dostihovým ježděním a vyhráváním derby.