Majitel dostihových koní je od nepaměti osoba citlivá, mající střídavé sklony k nadměrné euforii, návalům vzteku i sebevražedné melancholii. V jeho DNA je hluboce zakořeněné nadšení kombinované s podivuhodnou naivitou, způsobující časté změny životních pocitů i ochoty utrácet peníze. Z toho střídavě těží trenéři, jezdci a ošetřovatelé, ale především celý dostihový sport. Majitelé jsou jeho motor. Nejzvláštnější odrůdou dostihového majitele je ovšem majitel tříletého koně. Platí o něm vše dosud popsané, jen jaksi s mnohem větší intenzitou a razancí. Jestliže životní, utrácecí a vztekací biorytmus obyčejného majitele se obvykle rozprostírá mezi březnem a listopadem, majitel tříletého koně si vystačí s polovičním časem. Jeho doba přichází na jaře. Když zálibně prochází stájovou uličkou a prohlíží si své tříleté naděje, které sám odchoval, koupil na dražbách či jinak vycenil, vládne v majitelově nitru zvláštní symfonie. Ačkoli je u tohoto sportu už nějaký ten rok, i letos podlehl akutní předtuše, že má ve stáji koně pro klasické dostihy – a zejména pro derby.
Dobře ten pocit znám, i když jsem ho vlastně nikdy nezažil na vlastní kůži. Jako drobný spolumajitel jsem měl v životě podíly na třech tříletcích. Prvním byla hnědka českého chovu, pro kterou byly dostihy čtvrté kategorie vždy malým Breeders‘ Cupem a svého jediného vítězství v životě dosáhla poté, co došlo v karlovarské páté kategorii k hromadnému pádu. Druhá tříletá naděje byla opět hnědka s bílou hvězdou, tentokrát polského původu. I ona prodělala ten zvláštní koloběh dostihového roku, kdy se zjara nadějný kůň pomalu mění v pozdního, během léta ve výhledově užitečného, až na podzim končí s nálepkou nepřítele běhu.
Co ale bylo zvláštní – ačkoli jsem byl pokaždé s podobnými scénáři více méně smířený, vždy jsem se aspoň na okamžik zasnil, jaké by to bylo zúčastnit se derby nebo Oaks. Vždyť kůň je tříletý jen jednou a první přihlášky stojí tak málo… Když jsem letos sledoval, jak přezimoval náš tříletý debutant z Irska – zmiňovaný třetí tříletek mého dostihového života – na malý okamžik jsem si na ty staré sny vzpomněl. Ale možná jsem už přece jen vyrostl, nebo jsem aspoň o trošku zkušenější. Přebytečné desetitisíce korun na podpoření takového snu nemám a hlavně – tahle hvězda asi „dokola stát“ nebude.
A tak mohu i šestý ročník svého derby-zápisníku zahájit jako zcela nestranný pozorovatel. Do Českého derby zbývá pět týdnů, tedy dostatečně dlouhá doba na to, abychom se nějak zkusili v spletité situaci na klasické scéně vyznat.
Na některé osvědčené rubriky zápisníku chci navázat, ale připravil jsem i několik novinek. Jednou z nich je mírná úprava grafického zevnějšku z dílny grafického studia MediaBros a také jedna nová tradice. Podobně jako to dělají třeba ve Spojených státech, úřadujícího derby-vítěze uctíme namalováním jeho barev na vývěsní štít. V případě zápisníku splňuje roli onoho štítu záhlaví, kde uvidíte až do konce června dres stáje Jasna, majitele vítěze loňského derby Roches Crosse.
Martinův derby-zápisník jsou sezónní stránky, které žijí několik týdnů v roce a jejich masivnější propagace tedy nedává větší smysl. Jsou ale psány s láskou a pokud deset dní před svými třicetinami přemýšlím o tom, jak trochu zvolnit a kterým projektům kolem koní se nadále věnovat, derby-zápisník je jedním z nich, protože mě naplňuje stejným uspokojením jako v červnu 2007, když jsem s ním začínal. I proto mě potěšíte, pokud o něm řeknete svým dostihovým přátelům a známým.
A teď už vzhůru do boje, koně jsou v boxech…
