Když nám bylo šestnáct

Nedá se nic dělat, nedělní příběh Marie Magdaleny Rossák je možná lehce extravagantní, ale zároveň také po všech stránkách mimořádný. Poté, co opadlo první překvapení a byly napsány hlavní titulky, se přímo nabízí zamyšlení: co jsme vlastně dělali my, když nám bylo šestnáct? Takto formulovaný dotaz samozřejmě vyvolal ve vážnici bouři smíchu. "Co jsem já dělal v šestnácti? To ti na mikrofon neřeknu!" opáčil Jiří Palík a prchal. "Ani nevím, to jsem zrovna začínal v Kladrubech. Derby, to jsem sledoval jen jako velmi zanícený divák," konstatoval Martin Srnec. "V té době jsem se o derby ještě nepokoušel ani já," doplňoval Radek Koplík. Připadalo mi, že nejsnáze by se do pocitů mladé Marie Magdaleny mohl vcítit Jiří Chaloupka, který už jako teenager vyhrál St. Leger s Librillou. "Šestnáct? Ne ne, to mi už bylo sedmnáct," usmíval se. Zkrátka a dobře, skutečný náboj nedělního derby - slovy Jeana Pierra Lopeze "absolutně top story pro náš sport" - nejlépe pochopíme, když se sami ohlédneme. A tak jsem si i já položil otázku: co jsem vlastně dělal, když mi bylo šestnáct?


Jedno je jisté, žokejem jsem v té době už dávno být nechtěl. Spíš jsem měl už nějakou dobu dojem, že by nebylo špatné stát se dostihovým žurnalistou. Psal se rok 1998, internet u nás ještě zdaleka nebyl masovým fenoménem a také získat aktuální dostihové fotografie vůbec nebylo tak snadné jako dnes. Jako čerstvý student gymnázia jsem se tedy snažil zároveň psát i fotografovat, zprvu pochopitelně do šuplíku. První zlom nastal právě v těch šestnácti, kdy mě tvůrci dostihového programu Jiří Zlámaný s Tomášem Horou vybavili kartičkou s nápisem "Turf IPS - Fotograf" a já se při Českém derby 1998 poprvé dostal přímo na dráhu.

Nemohl jsem tenkrát dospat a v samotný den D jsem byl neskutečně nervózní, když jsem poprvé vstoupil na posvátnou chuchelskou trávu a rozhlédl se kolem sebe. V ten den jsem stál v bezprostřední blízkosti Temirkanova a radujícího se Dušana Andrése a začal zjišťovat, jak to vlastně chodí mezi profesionály. Jedna legenda dostihové fotografie Katarína Mišíková mi hned napoprvé vynadala, že má v záběru moje záda, od dalších legend Marka Skály a Otakara Kroužeckého jsem dostal první cenné rady. Byl to tam na kraji dráhy před každým dostihem vybraný debatní kroužek, kde stačilo jen poslouchat: od vzpomínek na dávné dostihové hvězdy až po debaty o expozici a sázkách.

Hned nato začaly letní prázdniny a já moc toužil po tématu, které bych mohl zpracovat tak, aby mi to otiskl skutečný časopis. Nakonec mi pomohla rodinná dovolená v Německu, trávená shodou okolností nedaleko hřebčína Karlshof - tehdy ještě méně známého chovu, který se ale měl brzy proslavit koňmi jako Samum, Aolus, Schiaparelli či Kamsin a kde připouštěl vítěz irského derby Winged Love. Slovo dalo slovo, zajeli jsme se podívat, vyzpovídal jsem vedoucího chovu a vyfotil si plemeníka a pastviny. Po návratu jsem zkusil výslednou reportáž nabídnout Turf Magazínu a to byl v mých šestnácti letech první publikovaný článek o dostihovém sportu. Když se to vezme do důsledku, vlastně mi tenkrát stejně jako Marii Magdaleně pomohli rodiče: kdyby mě do toho Karlshofu nevzali, neměl bych svou první reportáž.

Jaké to tedy bylo, když nám bylo šestnáct? Mnoho věcí člověk viděl úplně jinak, ještě víc věcí vůbec neviděl a k mnohému se teprve musel dopracovat. Ale samotný základ, nadšení pro věc, už měl. A tak je to myslím se vším, nejen s dostihovým ježděním a vyhráváním derby.