Antonín Horálek: První Čech, který dobyl Německo

Hoppegarten - domov Antonína Horálka.

Ta anekdota se traduje v německém turfu dodnes, ale vznikla někdy na přelomu dvacátých a třicátých let. Peter Mülhens, majitel světoznámé továrny na kolínskou vodu a zakladatel hřebčína Röttgen, stál po jedné nepodařené ranní práci na dráze a kroutil hlavou nad rozpačitými výkony svých starších koní. Když se pak běžel zeptat trenéra, co by se dalo s osazenstvem stáje dál podniknout, obdržel od podsaditého chlapíka s velkým nosem lakonickou odpověď: "Zastřelit!" Tím rázovitým mužem jadrného slovníku byl Antonín Horálek, jeden z nejúspěšnějších německých trenérů mezi světovými válkami.


Život legendy závodiště Hoppegarten je výmluvnou odpovědí na otázku, jak vypadaly osudy talentovaných Čechů, kteří se rozhodli pro práci u koní dávno předtím, než byla otevřena Velká Chuchle, a větší tréninkové centrály ležely mimo české území. Jako malí chlapci odcházeli na vyučení do Uher a Německa, kde se navzdory tvrdé konkurenci mnozí z nich dokázali prosadit.  Když ale v roce 1919 začal vznikat dostihový provoz v nově založeném Československu, do vlasti se vrátila jen menší část těchto koňařů. Někteří už byli za zenitem nebo své kariéry ukončili, jiní naopak byli v novém působišti na výsluní a na přesídlení do provinční Prahy ani nepomysleli. K nim patřil i Antonín Horálek, který se narodil v roce 1880 a do berlínských stájí se poprvé dostal ve svých dvanácti letech.

Jaký byl vlastně rukopis koňařů staré školy? Začínali od píky jako ošetřovatelé, často v překážkových stájích. Do značné míry byli ovlivnění britským pojetím, ačkoli v kolébce dostihového sportu nikdy osobně nebyli. Koně měli v krvi, praktickými dovednostmi nezřídka obsáhli hned několik profesí od ošetřovatele a trenéra až po veterináře-chiropraktika, kdy několika dobře zamířenými pohyby dokázali zbavit koně pohybových problémů. Zdaleka to ale neznamenalo, že by koně balili do vaty. Horálkova generace byla na své svěřence mimořádně tvrdá a jejím mottem bylo okřídlené dobové rčení "Mrzák musí hlavně běhat". Toho se snažili docílit hlavně svědomitou péčí a starostlivostí o koně, kterým dokázali najít svou parketu.

V německém Newmarketu

Pro dnešního čtenáře, který je zvyklý měřit tuzemskou dostihovou historii od vzniku Velké pardubické v roce 1874 a otevření Velké Chuchle roku 1906 to je dosud nezmapovaný terén, skrývající řadu fascinujících příběhů. Musíme přiznat, že jména drtivé většiny Čechů a Slováků, kteří se prosadili jako žokejové a trenéři v německy mluvících zemích před rokem 1900, jsou pro nás stále neznámou a na pouhém základě ročenek a šampionátů je nejsme schopni identifikovat. Většina z nich ostatně začínala i končila v naprosté anonymitě.

Češi přitom museli mít v rakouských a německých stájích dobrou pověst už někdy kolem roku 1890. Když totiž přední stáje té doby hledaly nové talenty, často sáhly k tomu, že vyslaly "lovce talentů" do okolí Prahy nebo Pardubic a ti s sebou přivezli skupinu českých chlapců, toužících po exotické kariéře žokeje. Antonína Horálka takto zlanařili Němci v roce 1892. Berlínští trenéři vyslali své lidi do Čech údajně na iniciativu místního holiče a dvanáctiletý Horálek je zaujal tím, že se kdesi na mezi pokoušel zkrotit a osedlat tažného vola. Podobně jako jeho vrstevníci měl jen málo času a informací na rozhodnutí, dostihy a Německo ale byly lákavým zaklínadlem a Horálek neváhal ani vteřinu.

V Hoppegartenu, který byl tehdy v mnoha ohledech středoevropským protipólem Newmarketu, byli čeští chlapci rozdělení mezi jednotlivé stáje a Horálek se dostal do té největší. Jeho šéfem se stal kapitán Erich Bauer a cesta na vrchol byla trnitá. Malý učeň totiž neuměl ani slovo německy.

Stále na cestách

Antonín Horálek šplhal dostihovou hierarchií postupně. Už u Bauera se propracoval na pozici cestovního "futráka", který provázel koně při cestách na jiná závodiště, což v éře železnice často znamenalo složitou logistickou operaci s vlastními pravidly. Později přešel na stejnou pozici u známého Carla Seiberta. Když jeho zaměstnavatel v roce 1914 přišel o velkého klienta a ukončil činnost, zbylí čtyři majitelé ve stájích si vyhlédli právě čtyřiatřicetiletého Čecha Horálka. Novopečený trenér se sice nemohl spolehnout na dobré tříleté, ale měl sedm dvouletků a staršího rekonvalescenta Hasarda. To byla slibná výchozí pozice v době, kdy jako trenéři v Berlíně začínali také jeho krajané a vrstevníci Jaroslav a Viktor Rosákovi.

Stát se trenérem nebylo v Berlíně před první světovou válkou zvlášť těžké, horší bylo uživit se, neboť konkurence byla obrovská. Kromě Hoppegartenu mělo říšské hlavní město další závodiště v Grunewaldu, Karlshorstu a Strausbergu, navíc existovala celá řada menších stájí různého zaměření, takže mít více než dvacet koní v tréninku už něco znamenalo. Svou první hvězdu měl Horálek už po dvou letech, když jeho tříletý hřebec Taucher vyhrál klasický dostih Henckel-Rennen a také hlavní předzkoušku derby Union-Rennen. V samotné modré stuze ale zklamal.

Začínající trenér připravoval rovinové i překážkové koně, jeho úspěchů si ale brzy všiml jeden z tehdejších magnátů německého turfu, továrník Leo Lewin, a tím udal další směr Horálkovy kariéry. Ta byla na další léta ve znamení špičkových rovinových koní a také jedné žokejské hvězdy.

Jak se Američan zbláznil

V roce 1925 dorazil do Hoppegartenu Američan Everett Haynes a stal se Horálkovým stájovým jezdcem. Muž, kterého doboví experti hodnotili jako nejlepšího žokeje Evropy, vyhrál třikrát německé derby a byl stálým jezdcem francouzské hvězdy Epinarda. Také ale kouzelníkem, který v době absence kamerové techniky neváhal na cestě za vítězstvím využít téměř jakýchkoli prostředků a tvrdých chvatů. V kombinaci s jeho taktickými schopnostmi to mezi jeho soupeři vyvolávalo téměř posvátnou hrůzu. Němečtí jezdci říkali Haynesovi kvůli jeho výšce 1,80 m "Dlouhán". Když se Američan jednou Horálka zeptal: "Trenére, co znamená Bacha, jede Dlouhán?", obdržel stručnou odpověď: "No to seš přeci ty - Dlouhán."

Tandem Horálek – Haynes vyhrál v roce 1925 nečekaně německé derby s hnědákem Rolandem. Trenér o tom později vyprávěl přátelům svou charakteristickou němčinou s tvrdým českým přízvukem: "On ten Haynes jako prohlásil, že vyhraje derby s Rolandem. Si říkám, ten má horečku nebo co, Haynesovi straší ve věži. Chce vyhrát s outsiderem 95:10. Nestojím na tribuně, ale jako vždycky na schodech a říkám si, ten bloody blázen chce vyhrát. A co nevidím. Přijde do rovinky, vezme koně ven, je pátej, pak čtvrtej a v cíli je vepředu. Si říkám, to snad není pravda…"

Haynes byl tak nadšený z nečekaného úspěchu, že Horálka po sezóně pozval na výlet do Ameriky. Trenér doma nikomu nic neprozradil a odjel pod záminkou, že si potřebuje něco domluvit ve Francii. V Paříži si pod dohledem Haynese pořídil nóbl garderobu včetně obleku, košil a klobouku. Následně nakoupili plný kufr kořalky a nalodili se na zaoceánský parník Columbus. Horálek posléze zažil obrovská muka na celnici, kde měl jednak obavu, že se mu v cizím prostředí ztratí Haynes a také se obával odhalení obsahu svého kufru. Všechno ale dobře dopadlo a Horálek s Haynesem následně poobědvali ústřice ve slavném hotelu Waldorf Astoria.

Péče mistra

V první polovině dvacátých let připravoval Antonín Horálek, v Německu mezitím všeobecně známý pod přezdívkou "Pan", kolem čtyřiceti koní. Jako soukromý trenér u Lewina měl několik dalších hvězd, derby už ale nevyhrál. Hlavně proto, že König Midas ani Torero nebyli do vrcholu sezóny přihlášeni.

Průběžně udržoval také kontakt s vlastí. V dobovém tisku se například zachovala následující noticka: "V Karlových Varech tráví krásné zimní dny němečtí trenéři Horálek, Charles Cooter a Václav Bolek. Na lázeňský pobyt se k nim mají přidat i trenér Fösten a žokej Otto Schmidt. Veselá společnost si zvolila za své předáky pana Plannera a jeho manželku a v hotelu Post se cítí naprosto skvěle." Dodejme, že Fösten trénoval mimo jiné pozdějšího napajedelského plemeníka Ossiana, Schmidt byl ve své době zdaleka nejúspěšnějším německým žokejem a Planner žijící legendou středoevropského turfu.

Horálek přivezl v roce 1937 do Chuchle hřebce Yoricka a získal třetí místo v Československém derby, zároveň v zákulisí radil českým zájemcům o koupi německých koní. Když v roce 1942 získal populární pánský jezdec Václav Kučera hnědáka Unkase, Horálek se živě se zajímal o jeho další osudy. O rok později obdržel zprávu, že jeho bývalý svěřenec sice podává dobré výkony, ale není schopen vyhrát, a tak Horálek sáhl k netradičnímu kroku. Poslal do Prahy svého odchovance a talentovaného žokeje Heina Bollowa se stručným úkolem: Vyhraj s Unkasem. Bollow, později jeden z nejslavnějších žokejů a trenérů německé historie, poslechl a Unkase dovedl k vítězství.

Před popravčí četou

To už zuřila druhá světová válka, Horálek ale nadále působil v roli trenéra. Už z dřívější doby měl německé občanství a natolik silnou pozici mezi dostihovými majiteli, aby těžkou dobu ustál. Všechno se změnilo až v roce 1945, když Berlín dobyli Rusové. Horálek musel vojákům ukázat rozsáhlý hoppegartenský areál a Rusové mu v první chvíli nevěřili, že se jedná o dostihovou a tréninkovou dráhu. Považovali závodiště za kasárny a podle toho se chovali k stájovému personálu.

Český trenér byl vystěhován ze své honosné vily do komůrky ošetřovatelů nad stájemi a společně se svými rodinnými příslušníky musel Rusům hlídat krávy. Jednou jen těsně unikl popravě, když ho vojáci podezírali, že zabil a snědl berana, který byl maskotem jednotky. Horálek už byl postaven před popravčí četu, když se v poslední chvíli svéhlavý beran objevil a trenéra zachránil.

Po necelém roce se Horálek mohl přestěhovat domů, ale mezitím přišel o velkou část svého majetku. Záchranou se zdála být pomocná ruka hřebčína Röttgen, nabízejícího pozici trenéra v Kolíně nad Rýnem, kde pomalu vznikal dostihový provoz pozdějšího západního Německa. Horálek ale lukrativní nabídku odmítl. Nebyl schopen opustit Hoppegarten, kde prožil celý život kolem koní, ani své četné přátele. Na rozdíl od většiny kolegů, kteří zamířili opačným směrem.

Dražby a mítinky

Dostihová legenda tak strávila zbytek života v NDR. V roce 1947 převzal trénink koní státního hřebčína Görlsdorf a v málo početném dostihovém provozu Berlína a okolí se záhy stal opět nejúspěšnějším trenérem. Řadu dostihů vyhrál s koněm pojmenovaným na jeho počest Pan Anton, ale také se slavným Birkahnem, který původně přišel k Horálkovi na zotavenou a starý praktik ho dal dohromady k dalším startům a vítězstvím.

Život v Hoppegartenu zkrátka běžel dál, i když bylo brzy jasné, že mnoho věcí už nebude jako dříve. Horálek byl jako jeden z mála zkušených koňařů, kteří ve "východní zóně" Německa zbyli, mimo jiné vyslán na aukci do Baden Badenu a pomáhal státním stájím s výběrem posil. Zúčastňoval se i Mezinárodních mítinků socialistických zemí a častěji se tak potkával s českými krajany.

Po několika letech měl ale trenérského života v zestátněném provozu dost a ukončil činnost. Statistici spočítali, že se svými svěřenci vyhrál více než 1500 dostihů. Aby zůstal u koní a přivydělal si, převzal funkci hlavního hoppegartenského startéra a tuto práci vykonával ještě v bezmála osmdesáti letech. Také s červeným praporkem si pomáhal různými originálními výroky a četnými nadávkami.

Antonín Horálek zemřel 27. května 1960 ve věku nedožitých osmdesáti let. Rozloučil se s ním celý Hoppegarten - rakev odneslo na hřbitov osm jezdců v dresech a ze západu dokonce přispěchal jeho nejslavnější odchovanec Hein Bollow. "Pan Horálek už není. Ale kdykoli se v Hoppegartenu sejdou lidé od turfu a budou se bavit o našem sportu,vzpomínka na tohoto muže zůstane ještě dlouho v paměti. Už za svého života postavil pomník sám sobě svou skromností a neustálou ochotou pomáhat. Všem lidem od koní se zapsal do srdcí," napsal dostihový list Renncurier.

Uzavřela se tím podivuhodná životní dráha muže, kterého je třeba považovat za jednoho z nejúspěšnějších českých trenérů v historii dostihového sportu, ne-li vůbec toho nejúspěšnějšího.

(napsáno pro tištěný Turf Magazín, 2011)