Zbytek týdne jsem strávil přemítáním, jak se vyhnout ostudě a jak bratislavským pořadatelům i skvělému místnímu publiku nezkazit jejich velký den. Sobotní Benešov, který jsem považoval za poslední rychlou práci před dnem D, mi moc optimismu do žil nevlil. Jednak jsem jako všichni přítomní dokonale zmoknul a málem utopil boty, ale také jsem spáchal pár chyb a potvrdila se obava, že přechod do slovenštiny nebude úplně bezbolestný. Abyste rozuměli: pocházím z Banské Bystrice a mám tedy slovenský suffix, ale ještě jako odstávče jsem byl exportován do ciziny a posledních osmnáct let jsem ve stálém tréninku v Praze. Moje slovenština je tedy poměrně československá.
Utéct se ale už nedalo, a tak jsem se v neděli skutečně objevil ve Starém Háji. To už jsem měl za sebou večerní uklidňovací kůru ve vinném sklípku v Ratíškovicích, za kterou srdečně děkuji trenérovi Jaromírovi Kotáskovi i kolegům Petru Malíkovi a Otovi Novému. Štěstí se tak pomalu, ale jistě začínalo obracet na mou stranu. Z úvodního handicapu trenéři škrtli tři koně a ještě přehlednější byla následující druhá kategorie. Tam z původně osmičlenného pole odskočili jen dva aktéři - o moc snadnější to už být nemohlo...
Jak postupně ubíhalo odpoledne, začal jsem si hostování užívat. I přesto, že ne všechno šlo úplně hladce, v méně zažitém prostředí mi scházela jistota a za pochodu jsem si musel připomenout pár pozapomenutých jazykových nuancí. Teď už například budu vědět, že dostih je ve slovenštině slovo pomnožné, tedy "tie dostihy" (Výkřiky novináře I.G. pod vežou rozhodcov: "Dostih je čechismus!"). A že startér není snad "štartér", nýbrž "rozhodca pri štarte"...
Je na místě poděkovat Závodisku Bratislava za projevenou důvěru a všem místním divákům za značnou dávku tolerance. Bylo mi ctí.
