Vzpomínky Jiřího Křepelky: Na své koně si posaďte třeba Američany

"Mým životním koněm byla Whisky..."

Jejich jména nenajdete na žádné listině vítězů, ale zasloužili by si to. Přemysl Neumann, Zdenko Nebeský, Radovan Šimáček, Antonín Jelínek a Jiří Křepelka – to je pro mě panteon velkých dostihových autorů 20. století. Novinářů, kteří desítky let propagovali turf a na jejichž článcích vyrostlo několik generací turfmanů. Včera přišla smutná zpráva, že po dlouhé nemoci odešel ve věku 67 let poslední ze zmíněného výčtu mistrů dostihového psaní. Se jménem Jiřího Křepelky a jeho zkratkou –gio- se musel potkat každý, kdo se mezi polovinou sedmdesátých a devadesátých let o tento obor zajímal. Od roku 1979 stál v čele redakce legendárního bulletinu Turf, čtvrt století psal o dostizích do Zemědělských novin, kde zavedl pravidelnou rubriku "Co nového v turfu". Nějaký čas působil také v redakci Jezdectví a později stál u zrodu obou současných koňských výstav v Česku. Muž břitkého pera a vybroušeného autorského stylu, stejnou měrou nadšenec s nepřebernými odbornými znalostmi i bytostný pragmatik. Svéráz, který přátelům a kolegům každý rok rozesílal PF s obrázkem křepelky (latinsky coturnix coturnix), by však určitě nebyl potěšen, že se zápisník právě nadechuje k dalšímu letošnímu nekrologu. A tak to pojďme pojmout trochu jinak.


Jsou to dva roky, co jsme spolu seděli v jednom pražském hostinci. Nebyla to legendární hospoda U medvídků, o níž se napůl žertem a napůl vážně mluvilo jako o druhé pracovně Jiřího Křepelky. I v tomto lokále však čepovali jeho oblíbený Budvar a podle tradované legendy tady strávila své poslední smutné dny někdejší herecká hvězda první republiky Nataša Gollová. Domluvit toto posezení dalo dost práce a času, ale zrovna nedávno jsem Jirkovi s něčím pomohl a vysloužil jsem si tím prý poukázku na dva budvary. Tak jsme si sedli ke stolu v rohu, dva kolegové různých generací. Ten mladší, který poprvé přišel do Chuchle v roce 1992, se ptal na všechno, co ho zajímalo. A ten starší, jenž se na stejném závodišti čile pohyboval už v šedesátých letech, pobaveně odpovídal. Se stejnou dávkou upřímnosti, se kterou psal kdysi své texty. Ne všechno z toho večera asi lze zveřejnit, ale aspoň něco přece...

"Poprvé jsem přišel do Chuchle v roce 1958, když mi bylo deset let, protože děda byl dragoun ve válce a ten mě tam vzal. Strašně se mi tam líbilo. Všichni mi vysvětlovali, že to s těmi koňmi není žádná rovina. Strašně jsem je za to nenáviděl, i svého tátu, který říkal, že to je stejné svinstvo jako fotbal, protože to je předem nalajnovaný profesionální sport... Měl jsem sen, že půjdu do Chuchle," vzpomínal Jirka na své začátky. "To se mi povedlo, dělal jsem v Chuchli od roku 1969 diplomku a nakonec jsem nastoupil na Státní závodiště. Znal jsem se v té době s předsedou kolegia rozhodčích Františkem Dolanským, který byl nějaký náš rodinný známý. Když jsem do té Chuchle v roce 1971 nastoupil, byl jsem tam prezentovaný jako někdo, kdo jednou může skončit na židli tehdejšího vedoucího dostihového střediska Stanislava Waksmundského. A tím jsem okamžitě narazil, během příštích pěti let mi tam vytvořil absolutní peklo."

Budoucí ředitel Státního závodiště si s pozdějším úspěšným novinářem skutečně do oka nepadli, což byla jedna z hlavních příčin, proč Jiří Křepelka vydržel na Státním závodišti jen pár let. O to více se však po roce 1975 začínal angažovat v tehdejším Turf klubu, organizaci, která čtvrt století výrazně participovala na propagaci dostihového sportu a položila základ k celé řadě úspěšných akcí včetně volby Koně roku, založení Velké ceny Prahy a Velké ceny čs. turfu nebo pravidelné vydávání katalogu plemeníků. "Postupně jsem se tam začal víc a víc angažovat, až jsem si po pár letech vzal jako hlavní práci klubový bulletin Turf a nějaký styk se zahraničím, kde jsem měl známé. Když se to pak rozjelo, jezdili jsme každou chvíli hlavně do Berlína a Budapešti, to byli naši hlavní partneři. Turf klub tady rozjížděl ty mezinárodní dostihy. Tenkrát tady jezdili nejdřív zahraniční jezdci z ,lido-demo‘ a pak jsme říkali, že musíme udělat i ty koně - tak vznikly Velké ceny…"

Scéna pro Formana

Zhruba patnáct let strávil Jiří Křepelka v kolegiu rozhodčích, tehdejší dostihové komisi, jejíž členové byli jmenováni ministerstvem zemědělství. Protože jsou události z těch dob už dávno promlčené, není důvod vynechat pár veselých epizod. "V kolegiu samozřejmě seděli ostřílení veteráni. Někteří z nich hodní lidé, kteří ale říkali: Copak já můžu s těmito očima na cíl? Copak já můžu s těmito rukama psát? Tak jsem musel dělat cílového rozhodčího já. Předseda kolegia? To byl opravdu někdo, vůči němu si nikdo nic nedovolil. Přišel jsem první den do kolegia a on říká: Dneska mám chuť někomu vzít licenci… Ti ostatní důstojně přikyvovali, já na to koukal jak blázen. A koho si nevybrali – žokeje Richarda Wintera. Winter něco nejel, zavolali si ho a on se brání, že nic neudělal. Ozvalo se jen: Ven! A takhle letěl z věže dolů."

Jindy jela v dostihu mladá pohledná jezdkyně a někde u mezníku 1800 metrů se nešikovně připletla zkušenému žokeji, který na ni vytáhl bič. "Zmydlil ji přes záda, takže ona dojela do cíle a byla úplně zmydlená. Šla si stěžovat do kolegia, kde předstoupila před všechny ty seniory a říká: Pánové, tohle přece není možný, on mě normálně zmlátil! Předseda kolegia si důstojně odkašlal: My jsme viděli, že tam něco bylo, ale… Načež ona si najednou vyhrnula ten dres, pod tím nic neměla a byl tam šlic, skutečně byla zřezaná neskutečným způsobem. Celé kolegium kolem ní chodilo, sahali jí na to – tohle vidět Miloš Forman, okamžitě by to natočil do filmu. To byly časy!"

V šedesátých a sedmdesátých letech se v dostihových ročenkách uvádělo přesné pořadí pěti koní, zbytek pole byl seřazen už bez nároku na zcela přesné pořadí. To mělo svou logiku. "Nebral bych některá z těch pořadí úplně doslovně… Pak už sice v Chuchli byla cílová kamera, ale někdy třeba vypadla a muselo se to pořadí chytat nějak jinak. To takhle přišel technik a křičí: Nejde kamera! To samozřejmě vyvolalo drobnou paniku. Cílem proběhlo dvanáct koní – a co teď? Já jsem jako nováček začal šílet, ale zkušení kolegové mě začali uklidňovat: Inženýre, klid – těch prvních pět sem přijde, oni to vědí sami nejlíp, nebojte se… A taky, že jo. Jezdci se při návratu před věž seřadili v nějakém pořadí, kolegium mezitím nadiktovalo výrok a seřadilo to. Říkám: To je průšvih, vždyť na to lidi sázejí. Jenže pak jdu dolů, tam byli ti hráči a volají: Výborně, vy teda máte oči jako rysové! My to viděli, že byl čtvrtý, ale ty rozestupy jsme vůbec nezachytili, klobouk dolů…"

A sázející v té době uměli  odezírat naprosto spolehlivě. "Žokej Smolík byl slávista a já jsem samozřejmě vždy fandil Spartě. A protože předseda JZD Všelibice Hvízdal byl taky sparťan, musel Smolík jezdit i klisnu Spartu. A teď jsme pořád v paddocku řešili Spartu a Slávii. Smolík jede na koni a já mu říkám: Dneska dostanete pět a budete v háji. A on mi odpovídal: My pět nedostaneme, ale vy dostanete tři. Pak se odběhl dostih, Smolík byl s tím koněm třetí a mě zastavil jeden hráč: Tak jsem vás dneska poslechl! Nechápal jsem, o co jde a on říká: No vy jste se přece ptal Smolíka, jestli bude do pátého a on vám říkal, že bude tutově do třetího, tak jsem to hned zahrál…"

Jak okres Příbram podlehl SSSR

Jednou z mnoha iniciativ Turf klubu bylo pozývání žokejů z Polska, Maďarska a NDR. Tak vznikl Pohár šampiónů, ale i Velká cena Turf klubu a množství dalších akcí. Jedna z těch legendárních se uskutečnila v roce 1980.

"Pojmenovali jsme to klasicky Družba, abychom jako SSM měli taky nějaké plus body, a pozvali jsme ještě před zahájením sovětské sezóny dva ruské žokeje – Šavujeva a Šidova. Měli sezónu až za tři měsíce, tak byli ještě strašně tlustí. Žili bez dozoru svých nadřízených v hotelu Moráň a chodili běhat do parku na Karlově náměstí. Byli strašně vypocení a jezdili v Chuchli asi tři nebo čtyři kila přes, což přivádělo zdejší trenéry k šílenství… Tam někde u paddocku měla paní Raichlová, sestra Josefa Šacha, krásný záhonek macešek, a ten Šidov jak přišel, zvedl se mu žaludek a zvracel do těch kytek. Tím začala Družba. Významná část akce proběhla na St. st. Tochovice, kde byl ředitel pan Hlaváč. Říkali jsme mu: Přijedou ti Rusové, tak se musí postavit nějaký tým, aby s nimi vydržel pít. Tak vybrali nejlepší místní z okresu Příbram. Přišli tam Šavujev s ředitelem kabardinského hřebčína Kokovem, začaly se nosit ty deckovky a Rusové se podivili, že na družbu se má pít trochu něco většího. A samozřejmě to dopadlo, jak muselo – Rusové byli úplně střízliví a okres Příbram úplně odpadl. Jako poslední domácí vydržel místní veterinář, který měl asi 150 kilo… A Kokov se radoval: To je konečně pořádná družba!"

U trenéra Arslangireje Šavujeva, který už řadu let působí v Česku, jsem tuhle historku nikdy neověřoval, ale disciplína v dostihové sborné byla pověstná.

"Reprezentačního trenéra jim tehdy dělal Nikolaj Nasibov. Když jsme byli v Berlíně, spal v hotelu Berolina a řekl: Jurij, přijď. A my jsme k němu šli popít s východoněmeckým žokejem Klausem Ottem. Seděli jsme a on říká: My jsme vyhráli válku. Pak se podíval na mě a říká Vy s námi. Ale vy jste ji prohráli, řekl Ottovi, který byl úplně mimo. Nasibov se zvedl, otevřel skříň a tam měl všechny ty věci nakoupené v jejich Tuzexech. Hrdě dodal: To jsem si já tady všechno u vás jako vítěz války mohl koupit! A tenhle člověk trénoval moskevskou ekipu a přivezl své nejlepší rajťáky do Chuchle. Vedle stájí byla pumpa, jdu tam a vidím Alexandra Čugujevce a další jezdce, jak si tam pumpují vodu, pijí to a přikusují k tomu tatranku. Divil jsem se, co dělají a oni mi vysvětlili, že všechny diety museli odevzdat Nasibovovi, který jim dal jen peníze na pohled, známku a jednu tatranku. Tak jsme ty rajťáky občas někam vzali a oni byli úplně nadšení, že se na chvíli z toho režimu vymanili."

Od poloviny osmdesátých let si Jiří Křepelka přivydělával také jako manažer stájí – nejprve PP Motešice a pak hřebčína Napajedla. Byl tak u úspěchů koní jako Latén, Nikos nebo Lancelot. Za "svého" životního koně však považoval motešickou klasickou vítězku Whisky cs. "A obrovský zážitek byl, když jsme na ni pozvali tehdy ve Vídni působícího Angličana Williama Lorda, který s ní vyhrál Jarní cenu klisen. Bylo to naprosto na blind, nikdy v životě jsme se neviděli, ale on mluvil perfektně německy a domluvili jsme se telefonicky."

Lord pak dokonce jezdil Whisky na Mezinárodním mítinku socialistických zemí. "Představ si to, Angličan v dresu socialistického Československa. Tehdy byl určující názor Rusů a ti souhlasili. My jsme pro ně nebyli konkurence, jen se smáli: Na vaše koně si můžete dát, koho chcete… Náš kámoš Nasibov mi normálně řekl: Vy holoubci si na koně dejte úplně kohokoli. Proč Angličana, pozvěte rovnou někoho z Ameriky. Takže když Rusové řekli, že jim je to jedno, tak se hned přilísali východní Němci a Bulhaři, takže musel souhlasit i ředitel Státního závodiště Waksmundský. Motešice mi daly nějaké české peníze a ty nějak vyvekslovali kluci ze Slušovic ve Vídni…"

Knihu překazila smrt

Po zániku Zemědělských novin intenzita spojení Jiřího Křepelky s dostihovým sportem zeslábla, ale nikdy se úplně nepřerušilo. Podílel se na zrodu a fungování koňských výstav v Pardubicích i Lysé nad Labem a v různých tiskovinách nadále příležitostně psal o důležitém dostihovém dění. Podobně jako jeho slavní předchůdci Zdenko Nebeský nebo Radovan Šimáček však nepřetavil své texty a dlouholeté zkušenosti s turfem  do žádné knihy.

Jednu přitom kdysi chystal a její první kapitola naznačovala, že to mohlo být krásné čtení. "My jsme byli velcí kamarádi s žokejem Josefem Šachem. Chtěl jsem s ním napsat knihu vzpomínek, ale on mi po dopsání první kapitoly umřel… Byla to obrovská osobnost v sedle i mimo něj. Dědek měl nejen výborný odhad na tempo, ale hlavně srdce…"

Totéž lze myslím říct také o Jiřím Křepelkovi. Čest tvé památce a díky za vše, Jirko.