Z malého potížisty šampiónem. Život a doba Trip To Rhodose v 5000 slovech

Foto: Eva Kopečná

Za normálních okolností se pastviny táhnou až k horizontu, ale dnes ne. Je pošmourno, povětřím poletuje směs mokrého sněhu a deště, která studí za límcem. Zbytek kraje za kopcem Borek v samém srdci Vysočiny se choulí za neprodyšnou vrstvou mlhy a šedi. Stádo chlupatých koní a poníků všech plemen přešlapuje nedaleko hradby z balíků sena. Jen jeden z nich stojí opodál a nehnutě se dívá do dálky. Vytáhlý hnědák s bílým kvítkem na rozdíl od ostatních obyvatel statku zná potlesk i obdiv ve světle ramp. Mohl by vyprávět, jaké to je závodit s koňmi dubajských šejků a evropských miliardářů. Jak voní vzduch na pobřeží Normandie, kudy vedou koňské cestičky v Chantilly a jakou chuť má voda z hamburského jezírka. Ale Trip To Rhodos si to nechává pro sebe. Je mu devět let a právě začíná druhou, klidnější část svého života. Tu, ve které nehraje žádnou roli, že vyběhal bezmála osm milionů korun a že na tratích kolem tří kilometrů patříval k nejrychlejším v Evropě. Když v teple svého nového boxu dostává oběd, netrpělivě vyhlíží, kdy se bude moci vrátit do výběhu. Tohle je jeho nový domov. A nejúspěšnější plnokrevník české historie podle počtu blacktype umístění si ho užívá plnými doušky. Ale co všechno tomu vlastně předcházelo?

Pocta hrdinům z Ascotu. Jak Subway Dancer zaskočil dostihovou Anglii

Foto: Petra Mikesková

Osmičlenné pole největšího britského dostihu podzimu točí do cílové roviny. Z dálky k němu doléhá hukot 30 000 lidí. Frankie Dettori se několikrát rázně pohne a favorit Cracksman začíná odcházet od soupeřů. O vítězi Quipco Champion Stakes o 1,3 milionu liber je brzy rozhodnuto. Tři délky za Dettorim sedí muž v oranžovo-fialovém dresu. Radek Koplík, jeden z nejlepších, ale i nejpodceňovanějších českých žokejů. Až dosud byl na chvostu pole, teď vytahuje outsidera 66:1 do vnější stopy. Krátké mlasknutí, uprostřed vřavy ho slyší jen valach stáje Bonanza. Reakce přichází okamžitě. První český zástupce v Ascotu začíná nabírat rychlost. Příštích 30 vteřin se navždy zapisuje do tuzemské dostihové historie. Mohutný hnědák trénovaný v kopcích pod brdskými lesy letí kolem dresu Khalida Abdullaha, s šokující lehkostí míjí i obě hvězdy Coolmoru. A před zraky královny Alžběty II. finišuje třetí v grupě 1. Trenér Zdeno Koplík mu v euforii běží naproti. Když se vracejí k vážnici, místní komentátor se rozplývá nad Českou republikou. Po odsedlání se na Radka Koplíka sesype hned několik televizních štábů. Není divu - tenhle příběh si nezadá ani s filmovými "kokosy na sněhu".

Byl jednou jeden Sectori... Dostihová pohádka Miroslava Ševčíka

Miroslav Ševčík s am. Kelly Marks, foto: Václav Volf

Rozšafný starší muž ve vínové košili se žlutou kravatou stojí v paddocku a za občasného použití klidných gest rozmlouvá se svými jezdci, klienty i dostihovými příznivci. Nikam se nežene a nemluví déle, než je zapotřebí, ale v pár větách dokáže pregnantně nastínit, co má na srdci. Sledoval jsem ho vždy z lehkého povzdálí, v sedlištích a dalších prostorách českých, moravských a slovenských závodišť, a vnímal jsem ho jako klidnou sílu v tomto neklidném světě. Člověka, který si dávno ujasnil, co chce od života, a tak umí zůstat nad věcí i v situacích, ve kterých jiní propadají panice nebo trudnomyslnosti. Chovatel, majitel, trenér a dostihový činovník Miroslav Ševčík, který 16. září ve věku 68 let podlehl těžké nemoci, byl originálem a osobností.

Očima Adolfa Weisse: "Zítra čekej tucet koní"

Adolf Weiss, foto: Václav Volf

Před bezmála dvaceti lety jsem jako student strávil jeden letní den v hřebčíně Kobylany, který na slovenském Záhorí po revoluci založil Adolf Weiss (1921 - 2005) se svými syny Miroslavem a Richardem. Koňař staré školy, který v mládí přežil koncentrační tábor v Osvětimi a po emigraci do Švýcarska vybudoval slavnou stáj Beliar, mi ochotně vyprávěl o svém životě. Nedávno jsem po letech narazil na své tehdejší zápisky, a rozhodl jsem se vzpomínky pana Weisse znovu rekonstruovat. Výsledkem je text, který opisuje zvláštní kruh mezi atmosférou končící rakouské monarchie, zánikem starého bratislavského závodiště Svätý Jur a pozapomenutým osudem jednookého vraníka, po kterém Weissovi později pojmenovali svou švýcarskou stáj. A mimochodem: ač vyprávění místy nabírá lehce pábitelský tón, všechny údaje odpovídají záznamům v dobových dostihových ročenkách.

Muž, který si vysnil koně na výsypce. Příběh Jaroslava Podolana a závodiště Most

Foto: Marek Skála

O přesném datu panují nejasnosti, ale bylo to někdy začátkem 70. let uprostřed zimy, když se v severočeské vesničce Svinčice nedaleko Mostu sešla pestrá skupina lidí kolem koní a dostihů. Debatovalo se o všem možném, už se ledacos vypilo. V jedné chvíli vstal vedoucí střediska chovu koní Jaroslav Podolan a prohlásil: "My tady postavíme dostihové závodiště! Bude to v rámci rekultivace a musíme na to sehnat peníze…" Veselá společnost na chvíli ztichla, ale rozhodný muž v brýlích, jemuž táhlo na čtyřicítku, začal sypat z rukávu detaily. Mnozí lidé, kterým se Podolan v následujících měsících s nápadem svěřil, si dodnes vybavují svůj naprostý úžas a skepsi. "Působil na mě jako obrovský snílek. Jednou nás pozval do kanceláře, měl tam obrovský stůl a na něm rozložil plány. Takhle to jednou v Mostě bude vypadat, prohlásil. Tady budou jezera, tam se to jednou zatopí, a tady vybudujeme moderní závodiště. Kroutili jsme hlavou, ale ono se to všechno splnilo..." říká bývalý žokej a trenér Ferdinand Minařík starší. Onen vizionář, který si během nastupující normalizace vysnil v chudém regionu na severu Čech závodiště a dostihové centrum evropského střihu, byl v mnoha ohledech barvitou a nedoceněnou postavou. Jaroslav Podolan zemřel minulý měsíc ve věku 82 let.

Na památku klasického vítěze: Kůň, který měl stejné srdce jako jeho majitel

Foto: Václav Volf

Kdykoli vidím na dráze žlutý dres stáje BORS Břeclav, stále se mi vybavuje obličej Luďka Mikuleckého. Jeden z nejzapálenějších dostihových majitelů loni uprostřed velkých plánů náhle odešel. Na dostihové scéně po něm zůstala mezera, jež se nezaceluje ani s přibývajícím časem. V živé paměti je jeho intenzivní radost z úspěchů jediného břeclavského derby-vítěze Rockyho Of Gracie i zápal, s nímž Luděk hledal hřebcovy nástupce. K velkým nadějím patřil i Grace Of Gracie, vydražený Chrisem Richnerem v Deauville za 7000 eur ještě pod jménem Golden Bar. Vítězný debut tmavého hnědáka loni v srpnu v Bratislavě byl jedním z posledních dostihů, které Luděk Mikulecký ve svém životě viděl. O pět dní později zemřel. Grace Of Gracie ještě ve stejné sezóně posbíral umístění v Karpatské ceně i Ceně zimního favorita, ale když se na jaře přiblížila klasická sezóna, mezi skloňované koně nepatřil. Kvůli stájovým peripetiím spojeným se změnou trenéra určitý čas nepracoval a do tříleté sezóny vstupoval až v červnu pátým místem na extrémně hluboké dráze ve Starohájském kritériu.

Dva vítězové derby na dálnici

Foto: Václav Volf

"To je den... Ještě štěstí, že jsem vyhrál to derby,” pravil Václav Janáček nad talířem hovězího guláše na 110. kilometru dálnice D1. Byla neděle pozdě večer a čerstvý vítěz Slovenského derby se právě dozvěděl, že jeho pondělní let z Prahy byl zrušen, což poněkud komplikovalo jeho návrat na španělský mítink plánovaný o nějakých 16 hodin později. S telefonem na uchu Janáček následně zjistil, že musí letět už v šest hodin ráno a všechny motely v okolí ruzyňského letiště jsou zoufale plné. Španělský šampión však splnil to, co si předsevzal - v sedle Timekeepera ze stáje Statek Blata Český Ráj ukončil svůj osm let trvající "půst" v derby. Pravého bratra coolmorské hvězdy Rip Van Winkla provedl dostihem s až nečekanou lehkostí na druhé pozici, v posledním oblouku odskočil a velkou domácí naději Fantastic Lacyho nakonec k sobě nepustil blíže než na 1 1/2 délky. "Na začátku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych to derby mohl odvodit. Vlastně mě trochu mrzí, že jsem to neudělal, bylo by to docela efektní," usmíval se Janáček, který po doběhu jako obvykle hodil divákům své jezdecké brýle a následně také čapku.

Risk of Thunder: Rekordman z Punchestownu, který oživil cross-country

Foto: JJ Clark

Následující text vyšel 4. února v renomovaném německém newsletteru Turf Times. Napsali jsme ho spolu s Catrin Nack z Hamburku, a třebaže je to jen malá vzpomínka dvou dostihových příznivců na jednoho obdivuhodného koně, možná najde své čtenáře i u nás. Proto s povolením vydavatele a spoluautorky vkládám českou verzi.

Disciplína cross country v minulých dnech přišla o jednu ze svých veličin. Ve věku 27 let podlehl v irském hřebčíně Martinstown srdečnímu kolapsu hnědák Risk Of Thunder. Jméno, které v západní Evropě znají zřejmě jen dlouholetí a nadšení překážkoví fanoušci, a přesto byl "Risky", jak mu doma s láskou říkali, koňský hrdina. Irské noviny dokonce mluví o legendě. Pokud byla Quevega "Queen of Cheltenham", tak Risk of Thunder musí být uznáván jako "King of Punchestown". A pokud zajdeme ještě dál, není vůbec od věci vyslovovat jeho jméno jedním dechem s Red Rumem. Jestliže tento svého času udělal tolik pro obnovení popularity Velké národní, byl to právě Risk of Thunder, kdo podobným způsobem a skoro sám zpopularizoval na ostrovech dostihy cross-country.

Vzpomínky Jiřího Křepelky: Na své koně si posaďte třeba Američany

"Mým životním koněm byla Whisky..."

Jejich jména nenajdete na žádné listině vítězů, ale zasloužili by si to. Přemysl Neumann, Zdenko Nebeský, Radovan Šimáček, Antonín Jelínek a Jiří Křepelka – to je pro mě panteon velkých dostihových autorů 20. století. Novinářů, kteří desítky let propagovali turf a na jejichž článcích vyrostlo několik generací turfmanů. Včera přišla smutná zpráva, že po dlouhé nemoci odešel ve věku 67 let poslední ze zmíněného výčtu mistrů dostihového psaní. Se jménem Jiřího Křepelky a jeho zkratkou –gio- se musel potkat každý, kdo se mezi polovinou sedmdesátých a devadesátých let o tento obor zajímal. Od roku 1979 stál v čele redakce legendárního bulletinu Turf, čtvrt století psal o dostizích do Zemědělských novin, kde zavedl pravidelnou rubriku "Co nového v turfu". Nějaký čas působil také v redakci Jezdectví a později stál u zrodu obou současných koňských výstav v Česku. Muž břitkého pera a vybroušeného autorského stylu, stejnou měrou nadšenec s nepřebernými odbornými znalostmi i bytostný pragmatik. Svéráz, který přátelům a kolegům každý rok rozesílal PF s obrázkem křepelky (latinsky coturnix coturnix), by však určitě nebyl potěšen, že se zápisník právě nadechuje k dalšímu letošnímu nekrologu. A tak to pojďme pojmout trochu jinak.

Výzva jménem Rabbit Well. Váňova cesta do hlubin koňské duše

Foto: Václav Volf

Skupina koní a jezdců už mizela v dáli, ale jedna dvojice se ani nehnula. Znovu a znovu se žokej Josef Bartoš snažil navést ryzáka s výraznou lysinou na zkušební skok, ale všechny pokusy selhávaly. Někdejší vítěz Zlatého poháru Rabbit Well, jehož nadějnou kariéru dávno zastínila extempore v blízkosti startérova praporku, toho dne usoudil, že nemá smysl ani dorazit na start. Bartoš postupným manévrováním skončil v lesíku uprostřed závodiště a tam nakonec rezignovaně odsedlal. Kdesi na tribuně mezitím majitel Zdeněk Jandejsek vztekle mávl rukou a usoudil, že jméno Rabbit Well už nikdy nechce slyšet. Psal se 8. květen 2013 a zdálo se, že právě končí příběh další vyhaslé naděje. Zatímco se sedmiletý ryzák spokojeně vracel do stáje, upřeně ho sledovali dva muži, kteří se rozhodli, že to tak nenechají. Jedním z nich byl valachův stávající trenér František Zobal a tím druhým budoucí opatrovatel Josef Váňa. O dva roky později je Rabbit Well favoritem 125. Velké pardubické s Českou pojišťovnou. "Složitých koní běhá na světě plno, ale přímo takového jako je on, co spojuje takovou třídu a svéhlavost, potkáte málokdy..." říká Josef Váňa a potutelně se usmívá. On i jeho tým za poslední dva roky vložili do Rabbit Wella víc práce než do většiny jiných koní. Teď je na čase vybrat zisky - a mnohonásobný vítěz Velké pardubické si nemůže být o nic jistější než jeho předchůdci, že se to v den D podaří.