Očima Adolfa Weisse: "Zítra čekej tucet koní"

Adolf Weiss, foto: Václav Volf

Před bezmála dvaceti lety jsem jako student strávil jeden letní den v hřebčíně Kobylany, který na slovenském Záhorí po revoluci založil Adolf Weiss (1921 - 2005) se svými syny Miroslavem a Richardem. Koňař staré školy, který v mládí přežil koncentrační tábor v Osvětimi a po emigraci do Švýcarska vybudoval slavnou stáj Beliar, mi ochotně vyprávěl o svém životě. Nedávno jsem po letech narazil na své tehdejší zápisky, a rozhodl jsem se vzpomínky pana Weisse znovu rekonstruovat. Výsledkem je text, který opisuje zvláštní kruh mezi atmosférou končící rakouské monarchie, zánikem starého bratislavského závodiště Svätý Jur a pozapomenutým osudem jednookého vraníka, po kterém Weissovi později pojmenovali svou švýcarskou stáj. A mimochodem: ač vyprávění místy nabírá lehce pábitelský tón, všechny údaje odpovídají záznamům v dobových dostihových ročenkách.

Očima Vladimira Panova: Věděl jsem, že doběhne třeba až na konec světa

Šťastný Vladimir Panov s Bauyržanem Murzabajevem, foto: Jan Schejbal

Konečně vím, jaké to je vyhrát derby. Těžko se to popisuje, prostě úžasné. Jezdil jsem v derby mnoha zemí, koneckonců i v Praze pro trenéry Šavujeva a Gröschela, ale nikdy to nevyšlo, až dnes. S Igorem Endaltsevem se známe, potkali jsme se už před lety v Německu. Pak jsme o sobě dlouho neslyšeli. Moje angažmá na Blessed Kiss zmenežoval Bauyržan Murzabajev. Jednou mi takhle zavolal, jestli nemám chuť jezdit výbornou kobylu v Českém derby. Moc jsem neváhal.

Očima Jiřího Palíka: Stále cítím křivdu. Na prvním místě má být kůň

Foto: Andrea Zavadilová

Od poslední srpnové soboty uplynul už týden a půl, ale stále se k ní vracím. Přehrávám si ji v hlavě a pokaždé dojdu ke stejnému závěru. Mám čisté svědomí a neudělal bych nic jinak. Jenže se mi stala křivda a já bych chtěl slyšet proč. Potřeboval bych, aby mi někdo vysvětlil, co se doopravdy stalo, co mám ve své současné situaci dělat a jestli mám dál jezdit v Česku, nebo se snad vrátit do Německa. Tohle jsem přitom vůbec řešit nechtěl. Po letech jsem se vrátil domů, ježdění mě stále baví a konečně jsem se dostal na dobré koně. Říkám si, že by byla škoda to všechno zahodit kvůli malichernostem. Jenže tohle vůbec není malicherné, jde mi o živobytí.

Očima Luboše Urbánka: Původně jsem ho nechtěl. Teď na Sira Suna nedám dopustit

Foto: Andrea Zavadilová

Čeká mě moje první trenérské derby a jdu do něj s mým prvním klasickým vítězem. Zvláštní pocit. Někdo o něco takového usiluje celý život a nikdy se toho nedočká. Mně se to povedlo. Trenér je ale od toho, aby koně připravil a neztrácel při tom nervy. Pokud mi to zrovna někdo nepřipomene nebo moc nezvoní telefon, tak to nijak zvlášť neprožívám. Sir Sun je v pohodě a cítí se dobře, to je hlavní. Den před derby jsou Pardubice, kde mám tři koně, čas do neděle uteče jako voda. Všichni teď řeší věci jako startovní čísla, vytrvalost, tempo. Asi to k derby patří. Pro mě je hlavní, že jdu do derby s koněm, kterého jsem si pošetřil, má třídu a obrovské srdce. A to vůbec nejsou špatné karty...

Očima Josefa Dufka: Letos jsme vsadili na jediného koně. A máme velké plány

O vítězství v derby sníte mnoho měsíců, ale ta cesta je pak krátká a překotná. Vždycky, když se vám kůň dostane do Českého nebo Slovenského derby, je to nádhera. Ale ty obrovské nervy v posledních týdnech snáším hodně těžko. O účasti rozhoduje jediný dostih, Velká červnová cena. Kdyby ji loni Timekeeper nevyhrál, zřejmě by se nakonec do žádného ze svých derby nepodíval. Letos jsme vlastně byli v podobné situaci. Jen s tím rozdílem, že Aeneas zdaleka nebyl tak sledovaný. V jednu chvíli se dokonce zdálo, že to derby je pro něj příliš ambiciózní cíl. Otočilo se to v pravý čas. A já jsem teď moc zvědavý, zda nás Aeneas znovu překvapí. Až do Velké červnové ceny to s ním bylo takové zvláštní, do tříleté špičky mu scházelo poměrně dost. Samozřejmě mi občas bleskla hlavou myšlenka, jestli jsme udělali dobře. Oproti předchozím sezónám jsme byli zdrženlivější a vsadili jsme na jediného koně. Jak už to v takových případech bývá, buď si vyberete líp, nebo hůř. Počítat musíte se vším.

Očima Josefa Bartoše: Itálii jsem podřídil vše, nechci vyklízet pozice

Foto: Václav Volf

Nikdy v životě jsem nestávkoval, tak ani pořádně nevím, jak má taková stávka probíhat. Když jsem ale před dvěma týdny sledoval protest zaměstnanců závodiště na milánském San Siru, moc jsem nepochopil, jaký to mělo mít význam. Prý se na závodišti měla měnit skupina lidí, kteří tam léta pracují. Den předem vydali prohlášení, že v sobotu po třetím dostihu budou komisaři srozumění s ukončením dostihového dne. Takže to bylo oficiální a všichni žokejové i trenéři  to včas věděli. Ani nevezli do Milána koně, co původně měli startovat v těch dalších dostizích. Mně to volali v šest hodin večer. Řešil jsem, jestli tam vůbec jet, ale nejlepší dostih - přípravu na grupu s dobrými koňmi - shodou okolností nechali a trenér chtěl, abych tam byl. Tak jsem přijel, získal jedno třetí místo a bylo zase po všem. V neděli protestovali znovu, ale to už jsem jezdil tátova koně v Mimoni.

Očima Bauyrzhana Murzabajeva: Začínám znovu od nuly, do Česka se vracím jako domů

Foto: Evizna Kopečná

Byla to jen chvilka, sotva vteřina. V jednom momentu jsem si na tříletém Morganovi hledal po startu pozici – a najednou tma. Kůň i já jsme skončili v kotrmelcích. Dost ošklivý pád. Jen mi blesklo hlavou, že to není moc hezký začátek výletu do Prahy. Tohle jsou situace, kdy jde o život. Vendula Korečková to střihla přímo mému koni pod nohy, nemohl jsem nic dělat. Po dostihu se mi omlouvala, uznala chybu a já to beru. Nemohla koně v tu chvíli ovládat, tak se na ni nezlobím. Jsou to ale nebezpečné momenty, které se nesmí stávat a je potřeba jim v dostihu předcházet. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Rychle jsem se oklepal a odjíždím se dvěma vítězstvími.

Vzpomínky Jiřího Křepelky: Na své koně si posaďte třeba Američany

"Mým životním koněm byla Whisky..."

Jejich jména nenajdete na žádné listině vítězů, ale zasloužili by si to. Přemysl Neumann, Zdenko Nebeský, Radovan Šimáček, Antonín Jelínek a Jiří Křepelka – to je pro mě panteon velkých dostihových autorů 20. století. Novinářů, kteří desítky let propagovali turf a na jejichž článcích vyrostlo několik generací turfmanů. Včera přišla smutná zpráva, že po dlouhé nemoci odešel ve věku 67 let poslední ze zmíněného výčtu mistrů dostihového psaní. Se jménem Jiřího Křepelky a jeho zkratkou –gio- se musel potkat každý, kdo se mezi polovinou sedmdesátých a devadesátých let o tento obor zajímal. Od roku 1979 stál v čele redakce legendárního bulletinu Turf, čtvrt století psal o dostizích do Zemědělských novin, kde zavedl pravidelnou rubriku "Co nového v turfu". Nějaký čas působil také v redakci Jezdectví a později stál u zrodu obou současných koňských výstav v Česku. Muž břitkého pera a vybroušeného autorského stylu, stejnou měrou nadšenec s nepřebernými odbornými znalostmi i bytostný pragmatik. Svéráz, který přátelům a kolegům každý rok rozesílal PF s obrázkem křepelky (latinsky coturnix coturnix), by však určitě nebyl potěšen, že se zápisník právě nadechuje k dalšímu letošnímu nekrologu. A tak to pojďme pojmout trochu jinak.