10. března 2016

Momenty: Tenkrát s Libanonem


Oba muži na tomto snímku jsou legendami rakouského turfu a bývalými žokeji, kteří se nakonec proslavili v jiných rolích. Vlevo 87letý Horst Woldt, bývalý dlouholetý kustod jezdecké šatny na závodišti Freudenau, vpravo mnohonásobný trenérský šampión Emmerich Schweigert. Jejich pohled zůstává zachmuřený. Ačkoli byla Vídeň nedávno posedmé za sebou vyhlášena nejlepším místem pro život na světě, na dostihy plnokrevníků se tady už prakticky nedá chodit. Historický areál Freudenau už léta slouží jako kulisa pro různé společenské a kulturní akce, tolik vzývaný Ebreichsdorf letos bude hostit pouhá tři odpoledne s cvalovými dostihy. V celé zemi je všehovšudy 66 registrovaných koní v tréninku, z toho 14 tříletých a 6 dvouletých. "Ten výhled je tak depresivní, že se tomu člověk vzpírá uvěřit. Tolik věcí se kdysi dělo ve Freudenau, tolik ruchu a lidí v neděli na dostizích… Zbyly jen vzpomínky," řekl Schweigert, když jsme se kvůli jednomu chystanému projektu sešli kousek od ulice, odkud dodnes odjíždějí autobusy do Freudenau.


Málokdo dnes ví, že to byl právě Emmerich Schweigert, kdo v roce 1970 pravidelně jezdil rakouského koně roku Libanona, pronajatého hřebčínem Napajedla do Vídně. Muž, který se dostal k plnokrevníkům díky hraběti Rudolfu Hoyosovi (chovateli vítěze Čs. derby 1927 Dagoberta) a před svým jezdeckým debutem od něj obdržel rukou psaný lísteček "Jak si počínat ve svém prvním dostihu", si na výborného hřebce dobře vzpomíná. "Libanon patřil k nejlepším koním v Rakousku, vlastně byl podobný typ jako současný napajedelský plemeník Egerton," říká Schweigert.

"Byl trochu těžší na ježdění, ale byl jsem moc rád, že mě trenér Balogh na něj posazoval a podobně hrdý jsem byl na to, že jsem mohl jezdit v dresu Napajedel… Vyhrál jsem s Libanonem vídeňský St. Leger, v Československém derby jsme byli druzí za suverénním vítězem Norbertem. Rakouský majitel, který si Libanona pronajal, byl bookmaker, ale velký gentleman, takoví se dnes už nerodí… V Praze jsme bydleli v hotelu Jalta na Václavském náměstí, samý mramor a modrý koberec. Že to byl hotel pro cizince, kde nejspíš všude byly odposlechy? To jsme ani neřešili, všichni k nám v Praze byli moc přátelští, nemohli jsme si na nic stěžovat. Na závodišti bylo všechno stoprocentní, ani jsem nepomyslel na to, že jsme na druhé straně železné opony. Akorát byl neustále s námi jeden pán, který nás hlídal, co říkáme, dokonce i v baru s holkami. Ale byli jsme tenkrát mladí, tak co jsme asi tak mohli říkat?"