 |
| Foto: Marek Skála |
O přesném datu panují nejasnosti, ale bylo to někdy začátkem 70. let uprostřed zimy, když se v severočeské vesničce Svinčice nedaleko Mostu sešla pestrá skupina lidí kolem koní a dostihů. Debatovalo se o všem možném, už se ledacos vypilo. V jedné chvíli vstal vedoucí střediska chovu koní Jaroslav Podolan a prohlásil: "My tady postavíme dostihové závodiště! Bude to v rámci rekultivace a musíme na to sehnat peníze…" Veselá společnost na chvíli ztichla, ale rozhodný muž v brýlích, jemuž táhlo na čtyřicítku, začal sypat z rukávu detaily. Mnozí lidé, kterým se Podolan v následujících měsících s nápadem svěřil, si dodnes vybavují svůj naprostý úžas a skepsi. "Působil na mě jako obrovský snílek. Jednou nás pozval do kanceláře, měl tam obrovský stůl a na něm rozložil plány. Takhle to jednou v Mostě bude vypadat, prohlásil. Tady budou jezera, tam se to jednou zatopí, a tady vybudujeme moderní závodiště. Kroutili jsme hlavou, ale ono se to všechno splnilo..." říká bývalý žokej a trenér Ferdinand Minařík starší. Onen vizionář, který si během nastupující normalizace vysnil v chudém regionu na severu Čech závodiště a dostihové centrum evropského střihu, byl v mnoha ohledech barvitou a nedoceněnou postavou. Jaroslav Podolan zemřel minulý měsíc ve věku 82 let.
Narodil se v roce 1934 jako syn šafáře v rodině volyňských Čechů na statku v Pálči. Pro koně se nadchl už v dětství, ale ty dostihové viděl poprvé až jako dospělý. Na přelomu padesátých a šedesátých let vznikly v severních Čechách první dostihové stáje, na dvoře Ušák v rámci Státního statku Ahníkov byl založen plnokrevný chov a 15.5. 1960 se konaly premiérové dostihy na provizorně vytyčené dráze v Mostě, na které přišlo neuvěřitelných 16 tisíc diváků. Hlavní dostih Velkou cenu MNV vyhrál ryzák Cech s žokejem Karlem Stibůrkem, v rámcovém programu byli k vidění mladí jezdci Míla Hermansdorferová nebo Ferdinand Minařík. Pro velký úspěch se dostihy v Mostě v létě opakovaly, tentokrát za účasti pozdějšího vítěze Velké pardubické Korana. "To závodiště brzy zase zaniklo. Leželo ve stráni, kde je fotbalový stadion, a mělo kilometr dokola. Tam viděl Jarda Podolan poprvé dostihy. Za krátký čas jsme se seznámili. Když jsem později končil na státním statku v Mostě a odcházel do Chuchle, doporučil jsem řediteli, aby prodali koně Podolanovi. Tak se dostal ke svým prvním koním Památce a Golovi," vzpomíná Minařík.
Narodil se v roce 1934 jako syn šafáře v rodině volyňských Čechů na statku v Pálči. Pro koně se nadchl už v dětství, ale ty dostihové viděl poprvé až jako dospělý. Na přelomu padesátých a šedesátých let vznikly v severních Čechách první dostihové stáje, na dvoře Ušák v rámci Státního statku Ahníkov byl založen plnokrevný chov a 15.5. 1960 se konaly premiérové dostihy na provizorně vytyčené dráze v Mostě, na které přišlo neuvěřitelných 16 tisíc diváků. Hlavní dostih Velkou cenu MNV vyhrál ryzák Cech s žokejem Karlem Stibůrkem, v rámcovém programu byli k vidění mladí jezdci Míla Hermansdorferová nebo Ferdinand Minařík. Pro velký úspěch se dostihy v Mostě v létě opakovaly, tentokrát za účasti pozdějšího vítěze Velké pardubické Korana. "To závodiště brzy zase zaniklo. Leželo ve stráni, kde je fotbalový stadion, a mělo kilometr dokola. Tam viděl Jarda Podolan poprvé dostihy. Za krátký čas jsme se seznámili. Když jsem později končil na státním statku v Mostě a odcházel do Chuchle, doporučil jsem řediteli, aby prodali koně Podolanovi. Tak se dostal ke svým prvním koním Památce a Golovi," vzpomíná Minařík.
Na začátku "ukradený" poník
Historie pozdější centrály Svinčice se začala psát v roce 1962. Traduje se, že několik dětí ve vesnici tenkrát jezdilo na poníkovi v majetku místního občana. Jejich touha po koních byla tak silná, že poníka jednoho dne majiteli nevrátily, ukryly ho v opuštěné stáji a staraly se o něj až do chvíle, kdy na to přišli dospělí. Pro Jaroslava Podolana byla tato příhoda impulsem k tomu, aby ve Svinčicích založil stáj a začal se dětem intenzivně věnovat, zpočátku s jedním poníkem a dvěma chladnokrevníky. Prvního "opravdového" koně, klisnu Roxanu, dovezl z Plzně od známého amatérského jezdce Františka Žáka.
Věci se daly do pohybu. Postavily se stáje, v sezóně 1966 se poprvé objevuje v dostihové ročence stáj JO JZD Svinčice s dresem "modrobílá kola". Ten je už o rok později upřesněn jako "modrý, bílá kola" a v nových barvách debutuje pět koní. Historickým datem bylo 17. září 1967, kdy na provinčních dostizích ve Mšeně valach Pamír s amatérem Petrem Jirkou lehce zvítězil v proutěných překážkách na 2400 metrů, ve stejný den se představil i zmiňovaný Gol. Prvním trenérem svinčické stáje byl právě Jaroslav Podolan, oficiální licenci získal v roce 1968. Koně z vesnice na severu Čech získávali dvě, tři vítězství ročně a byli považováni za jednu z mnoha stájí tehdejších JZD a státních statků. Vize Jaroslava Podolana však sahaly výrazně dál. "On těm koním strašně fandil a zřejmě si vysnil velkou a úspěšnou dostihovou stáj,“ říká Ferdinand Minařík, který pravidelně pro Podolana jezdil, kdykoli se jeho koně objevili ve Velké Chuchli.
Nadšenci ze severu rychle pochopili, že zdánlivou nevýhodu v podobě severočeského domicilu můžou přetavit ve velké plus. Podolan hledal a nacházel cesty, jak pro ambiciózní plány získat finanční fondy z oficiálních míst. "Bylo to Mostecko, kraj horníků a chemiků se špatným ovzduším a prakticky nulovým volnočasovým vyžitím. V té době tam byl jen hokej v Litvínově, ještě ani nestál mostecký autodrom. Region, který když si o něco řekl, tak se mu většinou vyhovělo," objasňuje pozdější dostihový rozhodčí Aleš Jakub, který v té době s Podolanem a Svinčicemi spolupracoval.
Původně malá stáj rychle rostla, kromě modrého dresu s bílými koly Státního statku Most – Svinčice vznikl bílý dres s modrými koly Tělovýchovné jednoty Bořeň Svinčice. "Podolan dlouhodobě válčil s vedením, protože koně byli na černé listině. Vedení státního statku zajímaly spíš krávy nebo prasata, zatímco koně jim byli trnem v oku a chtěli je zrušit. To byl i jeden z důvodů, proč ve Svinčicích vznikla tělovýchovná jednota, kam jezdili mladí lidé po škole a rozvíjeli celou řadu aktivit. Nakonec tedy statek koně nezrušil a toleroval je jako nutné zlo,“ dodává Jakub.
Nejmodernější areál a zmařená olympiáda
 |
| Isotop, foto: Marek Skála |
Ve stejné době přišly první úspěchy na dráze. Podolanův svěřenec Varián v roce 1976 ovládl Gomba handicap a brzy po něm následovala éra nejúspěšnějšího rovinového koně svinčické stáje Isotopa (Waidwerk – Istrie), koupeného na dražbě v Napajedlích. Výborný hnědák vyhrál 8 ze svých 43 startů, mimo jiné dvakrát Svatováclavskou cenu, Velkou černovou cenu a Velkou dubnovou cenu. Kromě toho posbíral čtvrtá místa ve Velké jarní ceně i St. Legeru, zúčastnil se Československého derby a dvakrát běžel také na Mezinárodním mítinku socialistických zemí. V sezóně 1978 byl nejúspěšnějším starším koněm podle vyběhaných dotací. "Jako Isotopův trenér byl napsaný Podolan, ale v té době už trénoval Petr Jirka. Samotný Podolan na to neměl čas, jako šéf střediska chovu koní neustále jezdil mezi Prahou a Svinčicemi," říká Jakub.
Koncem sedmdesátých let se Svinčice proslavily koupí nejdražších ročků na dvou napajedelských dražbách za sebou. V roce 1977 vydražily Colorada (Behistoun – Cortegana) slovy tehdejšího tisku za "senzační, neslýchanou a dosud nevídanou cenu" 534 000 Kčs, o rok později to byl v podobné cenové hladině hřebec Irokéz (Antiquarian – Istrie). Ani jeden z nich se výrazněji neprosadil, Coloradovi praskl kyčelní kloub. I kvůli těmto zklamáním obrátil Jaroslav Podolan svou pozornost k jiným zdrojům.
 |
| Irokéz s F. Minaříkem ve svinčických barvách, foto: M. Skála |
Z Maďarska dovezl v první polovině osmdesátých let pozdější jedničkovou vítězku Talcum a zimního favorita Mikó, potenciální hvězdy hledal i v Sovětském svazu. "Pár dobrých koní se ve Svinčicích ukázalo, vesměs je trénoval Ivan Janatka v Karlových Varech, který měl stájového žokeje Josefa Dolejšího," připomíná Jakub.
Stále větší investice proudily i do vlastního chovu, pro který Podolan dovezl z Francie plemeníky Harlowa a Grandchanta. V jednu chvíli stálo ve Svinčicích bezmála 200 koní. Byť se jednalo o jeden z největších chovů v republice, svou kvalitou úplně nedokázal konkurovat chovatelské špičce. "Podmínky na Mostecku asi pro tyto účely nebyly úplně ideální. Ti koně působili hrubším dojmem, často byli mohutnější. Těžko soudit, zda to bylo tou půdou nebo něčím jiným,“ hodnotí Ferdinand Minařík.
Velkým Podolanovým úspěchem bylo v roce 1980 otevření kryté jízdárny o rozměrech 36 x 30 metrů, propojené se stájemi, porodnicí, veterinární ošetřovnou, klubovnou a kancelářemi. Areál, který svého času neměl v Československu obdoby, dotvářely cvalová dráha, venkovní kolbiště, vyjížďkové trasy, 100 hektarů oplocených výběhů, hotel a žampionárna. Byl dobudován právě včas, aby v něm mohlo proběhnout soustředění parkurových koní před olympijskými hrami v Moskvě. Za Československo se měli zúčastnit Jiří Pecháček a Andrej Glatz, kteří se pod vedením majora Breiského tři měsíce ve Svinčicích připravovali, než se dozvěděli z novin, že byli z účasti na olympiádě vyloučeni. Legenda českého jezdectví Pecháček na severu Čech ještě krátký čas působila.
Francouzi řekli: Otočte to
Jak už víme, největším snem Jaroslava Podolana bylo od raných sedmdesátých let vybudování závodiště v Mostě. K tomuto účelu si vyhlédl 784 hektarů rozlehlou Velebudickou výsypku, které kdysi musely ustoupit obce Velebudice, Stránce, Židovice, Kamenná Voda a Skyřice. Od roku 1955 sem bylo uloženo 237 milionů metrů krychlových miocenních jílů a jílovců, než mohla být zahájena samotná rekultivace. Záměr postavit dostihové závodiště vznikl v roce 1973, o dva roky později došlo k projednání územní studie. Pro výstavbu budoucího Hipodromu bylo vyhrazeno 82 hektarů mezi první a druhou výsypkovou etáží, dalších 145 hektarů mělo být věnováno koňskému zázemí.
"Zpočátku to byl přímo neuvěřitelný záměr. Když jste tam přijel, tak jste se lekl," vybavuje si Jakub. "Ta plocha byla prostě obrovská. Nebylo tam nic, jen ta hmota, sondy a roury..." Podobný zážitek měl i Ferdinand Minařík: "Jednou mě Jarda vzal s sebou na ty haldy. Říkám mu: Neblázni, vždyť tady máš mrtvou zemi, vytěženou z neskutečné hloubky, na tom nic neporoste… Jen se smál a odpověděl, abych se nestaral…"
"Zpočátku to byl přímo neuvěřitelný záměr. Když jste tam přijel, tak jste se lekl," vybavuje si Jakub. "Ta plocha byla prostě obrovská. Nebylo tam nic, jen ta hmota, sondy a roury..." Podobný zážitek měl i Ferdinand Minařík: "Jednou mě Jarda vzal s sebou na ty haldy. Říkám mu: Neblázni, vždyť tady máš mrtvou zemi, vytěženou z neskutečné hloubky, na tom nic neporoste… Jen se smál a odpověděl, abych se nestaral…"
Podolan dokázal dát dohromady neuvěřitelnou síť kontaktů a obrovským osobním nasazením posouvat ambiciózní plán od teorie k realizaci. Obíhal ministerstva, úřady i centrální plánovací komisi, sháněl finance. Pozval do Svinčic normalizačního předsedu ČSTV Antonína Himla, velkým zastáncem projektu dostihové dráhy byl i vedoucí tajemník okresního výboru KSČ v Mostě Josef Puchmeltr, jinak také předobraz hlavní postavy televizního seriálu Okres na severu. Podolan lobboval úspěšně. Dokonce tak úspěšně, že ho podle svědectví pamětníků nemohly vystát různé jiné skupiny, které se v kraji také ucházely o veřejné peníze a dotace – například místní divadelníci.
 |
| Foto: Václav Volf |
Souběžně s lobbingem v oficiálních strukturách Podolanův tým intenzivně sháněl informace o parametrech evropských závodišť. Přestože mostecké závodiště projektoval státní Sportprojekt, podařilo se přes legendu čs. turfu a jezdectví majora Josefa Klementa získat kontakt na experty z Francie. "Francouzi přijeli, podívali se na plány a řekli: Otočte to. My jsme po sobě nechápavě koukali, co tím myslí, a oni vysvětlovali, že se musí dát tribuna na druhou stranu. Podolan, který to měl celé už v hlavě, začal protestovat. Tribuna původně měla stát tam, kde je dnes golfové hřiště. Akorát jsme si vůbec neuvědomili, že by v takovém případě lidem na dostizích svítilo slunce do očí a nic by neviděli… Francouzi prostě byli profesionálové. Přijeli ještě mnohokrát a dodali projektu potřebné know-how. Byli to osobní známí majora Klementa, který bral projekt závodiště jako své dítě," vypráví Jakub.
Sny o letišti i propady půdy
Rekultivační práce na ploše budoucího závodiště byly zahájeny v roce 1982 a ještě ve stejné dekádě se počítalo s jejím dokončením. Areál však vznikal na čerstvém výsypkovém tělesu, které si průběžně sedalo. Muselo být vybudováno 90 měřících bodů a každoroční vyhodnocování začalo záměry komplikovat. "Věděli jsme, že se to jako navážka propadá na jednom místě i o několik metrů ročně. Najednou to byl problém a všechno se tím zbrzdilo. To byl hlavní důvod, proč výstavba závodiště trvala tak dlouho," vysvětluje Jakub. "Souběžně s pracemi se objevovaly i různé další myšlenky. Jarda Podolan měl například vizi, že by se na druhé straně mohlo postavit letiště. S tím, že až budou v Mostě dostihy, budou tam létat koně i dostihoví příznivci ze zahraničí. Byl velký vizionář, tahle myšlenka by ovšem v té době výstavbu závodiště výrazně zkomplikovala a prodloužila...“
Mostecký areál měl být slavnostně otevřen v roce 1990. Kromě ryze technických obtíží však do těchto propočtů zasáhla i změna společenských poměrů po roce 1989, která od základu proměnila podmínky, v nichž se rekultivační projekty financovaly. Nejvíce se to odrazilo na zázemí závodiště. Když 13. září 1997 nakonec na Hipodromu Most vyběhli koně, areál neměl tribuny ani věž rozhodčích. Komise sledovala dostihy ze střechy unimo buňky a první VIP prostory tvořil stan.
Mnohé další Podolanovy plány se však splnily – kromě 1800 metrů dlouhého a 30 metrů širokého travnatého oválu pro rovinové dostihy a vnitřní překážkové dráhy se sedmnácti překážkami vznikla unikátní přímá dráha o délce 1200 metrů. Most se stal dějištěm klasického Oaks a celé řady dalších velkých dostihů.
Obrovský podíl Jaroslava Podolana na rozvoji dostihového sportu v Česku po letech ocenil Jockey Club čestným členstvím, s odstupem času se však nelze ubránit dojmu, že Podolanův neuvěřitelný přínos je dodnes poněkud nedoceněn. V posledních letech trápily zakladatele svinčické stáje vážné zdravotní problémy. Zemřel 1. listopadu 2016, shodou okolností jen půl roku poté, co jím založené závodiště změnilo majitele.
 |
| Foto: Václav Volf |
Budoucnost dostihů v Mostě se zdá být zajištěna, mnohé důležité otázky však zůstávají otevřeny. Nejde přitom zdaleka jen o způsob financování a provozování areálu. Závodiště dodnes nemá klasickou tribunu a ke škodě českého turfu už před mnoha lety přestalo využívat přímou dráhu. Na pořadu dne je i letitý mostecký problém, špatný sklon dráhy s cílovou rovinou z kopce, který chce nový majitel Jiří Charvát v blízké budoucnosti řešit otočením dostihů na "levou ruku".
To vše už Jaroslav Podolan nemůže sledovat. Pamětníci však doufají, že nový majitel Hipodromu najde způsob, jak uctít jeho památku. "Bylo by krásné pojmenovat areál jeho jménem, nebo vypsat memoriál na jeho počest. Jaroslav Podolan si to zaslouží. Má naprosto klíčovou zásluhu na tom, že se tady běhají dostihy," uzavírá Ferdinand Minařík.
Poděkování Ferdinandu Minaříkovi st., Aleši Jakubovi, Michaele Zemanové a Václavu Volfovi.
