 |
| Foto: Andrea Zavadilová |
Čeká mě moje první trenérské derby a jdu do něj s mým prvním klasickým vítězem. Zvláštní pocit. Někdo o něco takového usiluje celý život a nikdy se toho nedočká. Mně se to povedlo. Trenér je ale od toho, aby koně připravil a neztrácel při tom nervy. Pokud mi to zrovna někdo nepřipomene nebo moc nezvoní telefon, tak to nijak zvlášť neprožívám. Sir Sun je v pohodě a cítí se dobře, to je hlavní. Den před derby jsou Pardubice, kde mám tři koně, čas do neděle uteče jako voda. Všichni teď řeší věci jako startovní čísla, vytrvalost, tempo. Asi to k derby patří. Pro mě je hlavní, že jdu do derby s koněm, kterého jsem si pošetřil, má třídu a obrovské srdce. A to vůbec nejsou špatné karty...
Na Sir Sunovi bylo od prvních krůčků vidět, že to bude zajímavý kůň, i když měl své libůstky. Přitom já jsem ho původně ani nechtěl. Když ho majitel Karel Jalový kupoval a přišly fotky z Irska, jak stojí někde u kolotoče, tak jsem vůbec nebyl nadšený. Nelíbily se mi ty jeho spěnky. Od té doby jsem majiteli několikrát řekl, jak moc jsem rád, že tady Sir Sun je. Také má svoje problémy, ale který kůň je nemá. Naučili jsme se s nimi pracovat. Od dvou let si ho jezdím sám. Málokdy ho půjčím jinému jezdci a od Velké jarní ceny jsem na něj nepustil nikoho. My se prostě už známe a jsme sehraní. Já mu něco odpustím, on zase jinou věc odpustí mně. Už poznám, kdy má svůj den a kdy mu zase mám ubrat. Těžko se to popisuje slovy.
 |
| Foto: Václav Volf |
Je to takový impulzivní hřebec, věci musí být podle něj. Dokáže se vytočit, i když třeba jde do kolotoče. V dostihu potřebuje mít svůj klid, pak předvede všechno, co umí. I proto jsem před derby klidný: buď na to bude mít, anebo ne. Podle původu je samozřejmě otázka, zda je až takový vytrvalec, ale vyrovnává to svou třídou a povahou. Důležité je, aby se mu nikdo nepřimotal do cesty a on mohl jít to svoje. To už je na Jirkovi Chaloupkovi, profíkovi bez nervů. Myslím si, že Sir Sun je typově přesně kůň pro něj, svými silnými stránkami se navzájem doplňují. A navíc už se znají.
Sir Sun zatím vyhrál dva dostihy, Gerschův memoriál a Velkou jarní cenu. Oba šel zezadu, schovaný na chvostu pole. To potřebuje. Nemá v závěru vyloženě rychlý speed, spíš to dokáže ucválat svou sílou. Ono to z tribuny vypadá, že těch posledních 400 metrů umí kdovíjak zapnout, ale musí se na to v průběhu dostihu trochu nachystat. Když si pustíte jeho předchozí starty, tak pochopíte, proč ho považuji za srdcaře. Jakmile se ve finiši "opře" o jiného koně, už nechce prohrávat. Věřím, že kdyby měl tři nohy, snad by to doběhl i na nich.
Naše středisko Újezd u Boskovic se mění před očima. Minulý čtvrtek jsme pořádali den otevřených dveří. Lidí od koní přišlo méně, byla to akce hlavně pro místní a sousedy z okolí, aby viděli, že jim s koňmi nechceme nijak škodit a aby si na plnokrevníky v sousedství zvykli. Snad se to povedlo, byl to pohodový den. Tréninkové podmínky se stále zlepšují, jak je vidět i na výsledcích Lokotransu. Teď jsme dokončili nový kousek dráhy, který se napojil na tu stávající diagonálu. Můžu nechat koně cválat a nerušit je z tempa. Netlačíme na ně, spíš se snažím, aby byli v pohodě. Když se koně cítí dobře, můžou na dráze ukázat, co je v jejich silách a vydrží nám zdraví po celou sezónu.
 |
| Gerschův memoriál, foto: Andrea Zavadilová |
Trénovat bylo vždycky mým snem. Bavilo mě to už v dobách jezdecké kariéry. Dostihově jsem vyrostl u tří lidí – Vladimír Vinklárek mi dával základy, Luboš Špelda se mnou léta spolupracoval a učil jsem se taky od Františka Zobala. Když si na to dnes vzpomenu, tak vím, že kdyby na některých koních jako třeba Vagant seděl v té době jiný rajťák, asi by měli o dost lepší výsledky. Já jsem ty koně znal z práce, a když někde špatně skočili nebo začali hůř cválat, už jsem je podvědomě šetřil. Nikdy jsem neměl tu ctižádost ve stylu "vítězství nebo smrt"...
Nabídka od Lokotransu byla pro mě obrovská šance a jsem za ni moc vděčný. Vlastně je to takový můj třetí trenérský rozběh. K přípravě dostihových koní jsem poprvé přičichl u Martina Wolfa v Radomyšli a pak nesmím zapomenout na Nikase. Málokdo dnes ví, že Nikas kdysi stál v Radomyšli. Martinu Wolfovi se nelíbil a říkal, ať ho někomu prodáme. S Petrem Kupkou jsme kamarádi, jezdil jsem mu kdysi Tedda, známe se ještě od pana Zobala. Nikase tenkrát koupil asi za 70 nebo 80 tisíc korun. Jezdili jsme v Radomyšli po polích, loukách a lesích. Pak jsem odešel do Benešova a tamní podmínky mu neseděly, byl to takový přírodní kůň. V té době se říkalo, že jsem ho tu sezónu moc honil, ale nebylo to tak. Mám čisté svědomí. Petr se nakonec rozhodl Nikase přesunout k Staňovi Popelkovi, ale zůstali jsme kamarádi. Teď jsme od sebe asi 60 kilometrů, vidíme se jednou týdně a vždycky se smějeme, že pomalu bude na čase vybrat dalšího koně.
 |
| Luboš Urbánek v sedle Nikase, foto: Václav Volf |
Myslím, že tuhle práci dělám stále stejně. Nic zásadního jsem neměnil, ale člověk se samozřejmě musí přizpůsobovat daným podmínkám. Pro mě je důležité, abych ráno přišel do stáje a koně měli vyžráno. Moct si s nimi hrát a hledat jim parketu. Musím říct, že mě to moc baví. Třeba na Sir Sunovi hned poznám, když není v náladě. Máme tady taky takové pískoviště a on se strašně rád válí. Jakmile se jeden den nechce válet, už vidím, že není ve své kůži...
Derby je vrchol sezóny, ale víte co? Pro mě je hlavní, abych Sir Suna v Praze bez problémů složil ve stáji. On je při vykládání takový energický a namachrovaný. Vždy pečlivě sleduji, aby si neušlápl podkovu nebo něco podobného, na tohle jsem až úzkostlivý. Jakmile bude stát v boxe, už budu v klidu…
