 |
| Šťastný Vladimir Panov s Bauyržanem Murzabajevem, foto: Jan Schejbal |
Konečně vím, jaké to je vyhrát derby. Těžko se to popisuje, prostě úžasné. Jezdil jsem v derby mnoha zemí, koneckonců i v Praze pro trenéry Šavujeva a Gröschela, ale nikdy to nevyšlo, až dnes. S Igorem Endaltsevem se známe, potkali jsme se už před lety v Německu. Pak jsme o sobě dlouho neslyšeli. Moje angažmá na Blessed Kiss zmenežoval Bauyržan Murzabajev. Jednou mi takhle zavolal, jestli nemám chuť jezdit výbornou kobylu v Českém derby. Moc jsem neváhal.
Před derby jsem si pustil všechny předešlé dostihy Blessed Kiss. Ne, že bych podrobně studoval každý metr, ale chtěl jsem prostě zjistit co nejvíc a udělat si nějaký dojem. Navíc jsem potkal dost lidí, kteří Blessed Kiss neskutečně věřili a měli o ní vysoké mínění. Hodně se o ní mluvilo po parádním vítězství v Karlových Varech. Pak zklamala v Longchamp, ale to se občas stává. Hlavně u těchto málo zkušených tříletých, kteří jsou na začátku kariéry a nikdo pořádně neví, co přesně umějí a kde leží jejich výkonnostní strop.
Trenér byl v paddocku stručný. Řekl mi, abych odskočil a počkal, jaká bude situace a jak se vyvine dostih. Varoval mě před kolizemi a skrumážemi, hlavně v prvním oblouku. V Chuchli má jezdec v derby jen 300 metrů, aby všechno bleskově vyhodnotil a našel si pozici. Jakmile se nabíhá do oblouku, už je všude těsno. A musím říct, že i dnes se to potvrdilo. V prvním oblouku se to mlelo, byl to hodně neklidný dostih, a mám takový dojem, že pár startujících pohřbilo své šance už na začátku.
Ani já nemůžu tvrdit, že bych měl optimální průběh dostihu. Nějaká ta kolize se urodila i na protilehlé rovině, ale měl jsem štěstí, že moje klisna si v dostihu počínala velmi klidně. Nějakých 1600 metrů před cílem jsem už pohodlně seděl na pozici, kde jsem chtěl být. V posledním oblouku jsem cítil, že je tempo na Blessed Kiss moc pomalé. Tam už potřebovala cválat, a je pravda, že jsme to hodně oběhli. Jít takhle zvenku není nikdy dobré, člověk riskuje, že rozdá délky, které mu pak budou chybět v cíli. Ale tam už jsem vsadil všechno na jednu kartu. Trenér mi říkal, že klisna má obrovský speed a doběhne třeba až na konec světa. Věřil jsem tedy, že si to můžu dovolit.
A naštěstí to tak bylo. Jakmile jsem jí v cílové rovině našel optimální stopu, začala mi zabírat. V první chvíli mi blesklo hlavou, jestli nenastupuji moc brzy. Nakonec to bylo tak akorát. Poldi's Liebling na nás sice znovu přišel, nechtěl se vzdát, ale Blessed Kiss stále zabírala. Neskutečná klisna s obrovským odpichem a nádhernou cvalovou akcí. Takové jezdí každý žokej rád.
V Německu jsem spokojený, stále působím u trenéra Dominika Mosera. Sice nejsem stájová jednička, ale i tak dostávám dost šancí na dobrých koních. Mám to v Hannoveru rád. Je pravda, že jsem měl chvíli pauzu a v poslední době jsem se výsledkově trochu trápil. Víte, jak to chodí - pořád jsem dojížděl druhý, a vítězství ne a ne přijít. Snad jsem to dnes v Praze prolomil. Nějaké velké plány do budoucna si nedělám, chci stále jezdit v Německu.
V minulosti jsem strávil i zimu ve Spojených státech a jezdil jsem tam dokonce dostihy. Mám dobrý kontakt na tamního majitele a americké Rusy. Můžu se tam kdykoli vrátit, ale momentálně mi vypršelo vízum. Až ho zase budu mít, chtěl bych to někdy v zimě zkusit znovu. Dostihy v Americe jsou úplně jiný svět, žokeji to strašně rozšíří obzory.
