 |
| Foto: Baden Racing |
Nikdy jsem se neupínal na konkrétní dostihy a nedrásal se tím, co se mi v kariéře nepodařilo vyhrát. Každý den si uvědomuju, že jsem došel mnohem dál, než jsem kdy mohl plánovat. A tak mi připadá neuvěřitelné, že jsem na jaře oslavil sto blacktype vítězství a 5. srpna padesátý vyhraný grupový dostih. To všechno jsou mety, které daleko překonaly veškeré sny. Ta grupová padesátka se shodou okolností povedla v Preis der Diana (německém Oaks). Na ten dostih ještě dlouho nezapomenu. Jel jsem pro naši stáj klisnu Well Timed, která ve třech předchozích startech nenašla přemožitelku. Oaks je derby klisen a v Německu má podobně jako v Anglii a Francii obrovskou prestiž. Je to grupa 1 o půl milionu eur, vítěz bere 300 tisíc. Už jsem tenhle dostih předtím jednou vyhrál se Salominou, která byla taky velká favoritka, ale pod tak velkým tlakem jako s Well Timed jsem už dlouho nejezdil. Až mě to překvapilo.
Když sedíte v takovém dostihu na neporažené klisně barona von Ullmanna, prostě nemáte prostor na chyby. Vyhráli jsme lehce o 1 3/4 délky a já si zhluboka oddechl. Po projetí cílem jsem si uvědomil, že tímhle se do té doby rozpačitá sezóna mění na úspěšnou. Máme v Německu sedm grup 1 a letos jsme byli spolu s Adriem De Vriesem jediní domácí žokejové, kteří se v některé z nich prosadili. Všechno je relativní, ale vítězství v grupě 1 má hodnotu úplně vždycky.
Poprvé jsem se do tohoto velkého světa podíval před osmnácti lety. Příchod k trenérovi Peterovi Schiergenovi do Kolína nad Rýnem byl zvrat v mé kariéře. Hned v prvním roce se mi podařilo vyhrát grupu 3 v Mnichově. Byla to vcelku náhoda. Ryzák Tertullian patřil k hvězdám stáje. Spolehlivý starší sprinter. Kůň se špičkovým původem, blízký příbuzný nejúspěšnějšího plemeníka současnosti Galilea. Měl neskutečnou třídu, ale také zdravotní problémy, a tak se pohyboval na tratích 1200 až 1400 metrů. Stájový jezdec Terence Hellier s ním už strašně dlouho nic nevyhrál, navíc se v ten den konaly dostihy na více závodištích souběžně. A tak jsem dostal šanci Tertulliana jezdit v mnichovském Bayerischer Fliegerpreis. Nějak jsme si sedli. Vyhrál o dvě délky a už mi zůstal. Další tři dostihy jsme spolu zůstali neporažení.
Já jsem v té době vůbec nebyl zvyklý jezdit takhle dobré koně. Pokaždé, když mě na podobnou hvězdu posadili, bojoval jsem s obrovskou nervozitou. Jenže Tertullian byl jedním z mála koní, kteří dokážou přenést na jezdce absolutní klid. Trenér Schiergen mě na něj v paddocku vyhodil a kůň mi hned začal předávat takový ten pocit: "Hele, nepodělej se, já to za tebe odpracuju. I kdybys udělal pár chyb, nějak tě tam odnesu." Tohle umí strašně málo koní. Vlastně jsem se s takovým od té doby setkal už jen jednou - a to byl Ivanhowe.
S Tertullianem jsem měl ještě jeden velký zážitek, v roce 2001 jsme vyhráli Prix de la Porte Maillot (Gr.3) v pařížském Longchamp. Ve stejný den se tam běhalo Grand Prix de Paris a zároveň začal německý derby-mítink v Hamburku. Na poslední chvíli jsem odřekl všechny jízdy v Hamburku, dojel jsem do Paříže a lehl jsem si ve vážnici. Když jsem se probudil, strašně jsem se divil, proč se ještě neběhá. Zjistili jsme, že kasový personál PMU se přivázal k bariéře a stávkoval. Takže velké rozčarování. Naše jediné štěstí bylo, že jsem měl dobré kontakty s trenérem Tonym Cloutem, u kterého jsem byl v roce 1994 na praxi. Tony chodil po závodišti a překládal nám, protože nikdo z Francouzů se s námi samozřejmě nebavil. Řešili, zda se dostihy odběhnou v pondělí v Saint-Cloud nebo v úterý v Longchamp, v obou případech bez veřejnosti. A nám letělo letadlo. Tony slíbil, že Tertulliana i s jeho ošetřovatelem vezme k sobě do stáje a postará se o ně.
Druhý den jsme se dozvěděli, že se bude běhat v úterý. To jsou derby-galopy, mítink v Hamburku byl v plném proudu a já jsem musel zase všechno zrušit. Přiletěli jsme na poslední chvíli, letadlo do Paříže mělo zpoždění. V té době jsme ještě neměli mobily, takže jsem přiběhl do vážnice a tam už seděl v mém dresu Mick Kinane, kterého Tony poprosil pro případ, že bychom to nestihli. Rychle jsem ho svlékl, skočil jsem na koně - a Tertullian mě tam odvezl. Druhý byl Olivier Peslier a čtvrtý Yutaka Take. Když jsme se vraceli před tribuny, koukl jsem do prázdného hlediště. Byla tam jedna uklízečka a vytírala schody. Pak mi přišla videokazeta se záznamem dostihu. Mělo to parádní atmosféru - do zvukové stopy dodatečně nahráli řev tribun. Dělají to tak dodnes.
 |
| Foto: archiv Filipa Minaříka |
Tertullian navzdory skvělému původu nedostal v chovu větší příležitost. Měl smůlu, že připouštěl v éře Monsuna a dalších hvězd. Přesto se ve vysokém věku, úplně ke konci, stal šampiónem německých plemeníků. Jeho potomky jsem vždycky jezdil moc rád. Žádný sice vyloženě nezazářil, ale jsou to poctiví koně s charakterem, to zdědili po něm. Dlouhá léta chodím Tertulliana navštěvovat. Teď už je v penzi a má se dobře, v hřebčíně Schlenderhan si ho nechali na dožití.
Po Tertullianovi jsem začínal dostávat šance na výborných koních častěji. Nebyl jsem stájová jednička, takže v těch největších dostizích jezdili vždycky jiní, ale už v té době jsem si vyhrál každý rok dva, tři grupové dostihy. Rukama mi prošla řada hvězd. Solidním koněm byl určitě Zarewitsch, často jsem jezdil také pozdější výborné chovné klisny Guadalupe a Walzerkönigin. Velký kanón byl Soldier Hollow, na kterém jsem v grupě 3 zaskakoval za zraněného Lenarta Hammer-Hansena. S dalšími koňskými osobnostmi jsem se setkal aspoň v menších dostizích. Třeba jsem při jeho dostihovém debutu jezdil nejlepšího koně světa Mandura, který tenkrát vyhrál zadrženě o šest délek v Mnichově. A dvakrát jsem seděl v dostihu i na slavné Danedream, třeba při jejím třetím místě v Ceně zimní královny. Co se z této původně nenápadné hnědky potom stalo a celá její pozdější kariéra, to je pohádka. Jezdit koně, který vyhrál Cenu vítězného oblouku a King George, a dělat mu vodiče v práci před Arc, to jsou věci, na které nikdy nezapomenu.
Do doby, kdy začínal zmiňovaný Manduro, spadá i moje první vítězství v grupě 1 v říjnu 2004. Ve stáji byli dva špičkoví žokejové Andreas Suborics a Terence Hellier. Už v práci jsme cítili, že dvouletý Manduro bude mimořádný kůň. Při svém debutu doslova vyběhl z televizní obrazovky. Dalším cílem byla Cena zimního favorita a řešilo se, kdo hřebce pojede. Suborics musel ve stejný den jezdit Shirocca v italské grupě 1. Vypadalo to, že bych zase mohl Mandura jezdit. Nakonec se rozhodlo, že pojede Hellier a já jsem dostal dvouletého Königstigera v Gran Criteriu, což tenkrát byla další grupa 1 v Miláně. Konec příběhu byl, že jsem na San Siru vyhrál o krátkou hlavu před Suboricsem, o hodinu později vyhrál Shirocco Gran Premio di Milano a po další hodině Manduro zadrženě o pět délek deklasoval soupeře v Kolíně nad Rýnem. Z Milána jsme letěli domů soukromým tryskáčem barona Georga von Ullmanna. A baron volal ještě ze závodiště pilotovi, ať na letišti nakoupí tolik studeného šampaňského, co sežene...
V roce 2005 přišla moje přelomová sezóna. Zničehonic se mi začalo neskutečně dařit a neskončilo to až do 31. prosince, kdy jsem získal první titul německého šampióna. Forma byla obrovská a do toho přišlo setkání s Gonbardou. Tahle klisna nebyla z naší stáje, pro hřebčín Auenquelle ji trénoval Uwe Ostmann. V létě mně zavolal, abych ji jezdil v grupě 1 na 2400 metrů v Düsseldorfu. Do té doby ji její stálý jezdec Andreas Boschert jezdíval zezadu, ale mně tenkrát Ostmann dal volnou ruku. Měl jsem dobré startovní číslo a 51,5 kilo, protože klisny tenkrát v těchto dostizích ještě měly úlevy. Gonbarda uměla cválat a byla obrovská bojovnice. Odskočili jsme, nikdo nechtěl jet, tak jsem si sedl hned za špici, a pak se mi to dobře otevřelo. Porazili jsme o 1 3/4 délky anglického Collier Hilla, třídového Simonase i šejkovu Razkallu. Ve Velké ceně Badenu jsme byli druzí za Warrsanem a pak se nám ještě povedlo vyhrát Cenu Evropy.
Gonbarda byla určitě jedním z mých zlomových koní. Ze zpětného pohledu se samozřejmě těžko odhaduje, jak dobrá byla ve srovnání s dalšími výjimečnými klisnami, které se od té doby objevily. Ale ty tři výsledky z podzimu 2005 byly neuvěřitelné a to už se pak žádné další klisně nepovedlo. Že Gonbarda patří k velkým jménům historie, pak dokázala i v chovu Godolphinu. Dala vítěze Champion Stakes a plemeníka Farhha a dalšího grupového vítěze Racing History.
Mým oblíbeným dostihem byla a zůstává Velká cena Badenu. Poprvé jsem ji vyhrál v roce 2006 na outsiderovi 274:10. To byl tenkrát velký šok. Prince Flori byl předtím i potom spíše kůň na úrovni grupy 3, ale v ten den mu to naprosto sedlo. Všem utekl. Dostal jsem se strašně brzo dopředu, protože šel dobře a vyvezl mě na vnější stranu dráhy. V cílové rovině se sice trochu motal, ale i tak vyhrál lehce o 3 délky. Podle výše dotace je to dodnes asi největší dostih, co jsem vyhrál. V tom roce byl Baden Baden naposledy součástí tehdejší Světové série, dnes už pozapomenutého projektu, a tak se běželo o 750 000 eur. Dnes je to už nepředstavitelné.
Velkou atmosféru mělo i další badenské vítězství v roce 2010. Bělku Night Magic měl původně jezdit Maďar Károly Kerekes, ale v týdnu před dostihem měl zdravotní problémy. Já jsem byl vlastně náhradník. Nejprve mi nabídli angažmá na jejím vodiči, ale protože situace kolem jezdce stájové favoritky byla stále nejistá, raději mě nenapsali na startovní listinu, protože by to pak už nemohli změnit. A v neděli mě napsali rovnou na Night Magic. Na dráze šlo všechno hladce, porazili jsme Quijana i Cavalrymana a byly to velké emoce. I kvůli té neskutečné atmosféře, protože závodiště v ten den zažilo jednu z největších diváckých návštěv za poslední léta, doslova praskalo ve švech.
 |
| Foto: Baden Racing |
"Ivan" je stále mým koněm číslo jedna. To už se asi nikomu nepodaří, aby se mi zapsal do srdce tak hluboko jako on. A po něm je to určitě Tertullian. Na druhou stranu musím přiznat, že od návratu z kliniky jsem měl neskutečné štěstí na koně. To jsem si naplno uvědomil až letos, když jsme s Andraschem Starkem a Eduardem Pedrozou nečinně seděli ve vážnici a dívali se na Velkou cenu Badenu i Velkou cenu Bavorska, kde až na pár výjimek jezdili žokejové pozvaní ze zahraničí. To jsem teprve pochopil, jak obrovské terno bylo vrátit se a potkat Ivanhowea.
Těch špičkových koní bylo samozřejmě hodně. Dlouho podceňovaný Guignol, který navzdory zdravotním problémům dokázal vyhrát stylem start-cíl grupy 1 v Badenu i Mnichově. Pozdější vítěz Melbourne Cupu Almandin, talentovaný tempař Ito, Guardini... Ale třeba také dva grupoví vítězové, které jsem odjezdil pro trenéra Arslangireje Šavujeva. Darsalam byl určitě výjimečný kůň, ale myslím, že Shamalgan byl ještě lepší... Určitě nezapomenu na svého prvního listed vítěze u trenéra Schiergena Adronikuse a dlouho mě provázel i supervytrvalec Kasus, který se z trojkových dostihů vypracoval až na vítěze listed a třetího z grupy 3. Ten se musel jezdit způsobem, jako kdyby žokej vůbec nechtěl vyhrát. Chtít toho na něm co nejmíň, protože jakmile se jednou dostal dopředu, Kasus si myslel, že už vyhrál a přestával závodit.
Ale víte co? Já si kupodivu i po letech pamatuji spoustu provozních koní svého bývalého trenéra Hubertuse Fanelsy. A některým z nich jsem stále moc vděčný. Udělali toho pro mě fakt hodně...
 |
| "Have you any idea, how to win the Derby?" |
Grupová vítězství Filipa Minaříka
Grupa 1
GP von Baden: 2006 Prince Flori, 2010 Night Magic, 2014 Ivanhowe, 2017 Guignol.
Preis der Diana: 2012 Salomina, 2018 Well Timed.
Grosser Preis von Bayern: 2012 Temida, 2014 Ivanhowe, 2015 Ito, 2017 Guignol.
Preis von Europa: 2005 Gonbarda.
Gran Criterium: 2004 Königstiger.
Deutschlandpreis: 2005 Gonbarda.
Bayerisches Zuchtrennen: 2015 Guiliani.
Grupa 2
Mehl-Mülhens-Rennen: 2009 Irian, 2018 Ancient Spirit.
Deutsches St. Leger: 2004 Darsalam.
Darley Oettingen-Rennen: 2011 Shamalgan, 2018 Ancient Spirit.
Idee Hansa-Preis: 2012 Ovambo Queen.
Grosser Preis der Badischen Unternehmer: 2014 Almandin, 2015 Ito, 2017 Guignol.
Gerling-Preis: 2015 Guardini, 2016 Ito.
Euro-Cup: 2002 Walzerkönigin, 2006 Nordtänzerin.
Badener Meile: 2003 Zarewitsch*, 2017 Palace Prince.
Diana-Trial: 2017 Tusked Wings, 2018 Well Timed.
* vypsáno v tom roce jako grupa 3
Grupa 3
Grosser Sprint Preis: 2000 Tertullian.
Prix de la Porte Maillot: 2001 Tertullian.
Deutscher Herold-Preis: 2002 Zarewitsch.
Spreti-Rennen: 2002 Tareno.
Dr. Busch-Memorial: 2003 Soldier Hollow, 2018 Kronprinz.
Frühjahrspreis des Bankhaus Metzler: 2003 Flambo, 2005 Königstiger.
Preis des Winterfavoriten: 2006 Molly Max.
Maurice Lacroix-Trophy: 2008 Serienhoehe.
Zukunfts-Rennen: 2010 Salona.
Premio Chiusura: 2010 König Concorde, 2011 König Concorde.
Fürstenberg-Rennen: 2011 Theo Danon.
Baden Würtemberg-Trophy: 2011 Silvaner.
Grosser Preis der Landeshauptstadt Düsseldorf: 2011 Alianthus.
Hamburger Fliegerpreis: 2015 Donnerschlag.
Herbst-Stuten-Preis: 2015 Early Morning.
Frühjahrsmeile: 2016 Guiliani.
Preis der Sparkassen Finanzgruppe: 2017 Palace Prince.
Filipův svět je občasná rubrika zápisníku. Spolu s Filipem Minaříkem se v ní ohlížíme za událostmi v kariéře nejúspěšnějšího žokeje české historie. 43letý rodák z Radotína nasbíral 1683 vítězství, jako jediný Čech vyhrál 14 dostihů grupy 1 včetně čtyř Velkých cen Badenu. Od roku 1996 působí v Německu, kde byl čtyřikrát šampiónem jezdců na rovině. Kromě většiny evropských zemí jezdil také v Japonsku, Singapuru a Macau. Všechny díly rubriky najdete ZDE.
