A na tribuně vytírala uklízečka schody. Grupové vzpomínky Filipa Minaříka

Foto: Baden Racing

Když jsem před 22 lety přišel do Německa, tak se mi ani nezdálo, že bych se někdy mohl třeba jen svézt v grupovém dostihu. To vůbec nepřipadalo v úvahu. Působilo to na mě jako jiný svět, na hony vzdálený od mého každodenního života. Bylo mi jednadvacet, dvaadvacet a protloukal jsem se v malých provozních dostizích na východě země. Sváděl jsem boj o každou čárku a byl vděčný za jakoukoli šanci. Samozřejmě jsem měl nějaké sny, ale grupové dostihy byly mnohem výš, než jsem si mohl dovolit pomyslet. Když jsem poprvé viděl Velkou cenu Badenu, koukal jsem na to s otevřenou pusou. Tenkrát tam běhali koně jako Pilsudski nebo Borgia. A pak přišel Tiger Hill. Naprostá legenda, které lidé fandili na tribunách s velkými vlajkami jako na fotbale. Měl jsem z toho husí kůži a vždycky jsem si říkal: "Tak tohle bych chtěl jednou vyhrát. Aspoň jednou v životě..." Netušil jsem, že se mi to nakonec povede hned čtyřikrát a že ty davy lidí, kolem kterých se po dostihu jede k vážnici, budou tleskat mně.

Filipův svět: Když na vás v Nakajamě volají "Dobrý den". Japonské postřehy

Foto: Manabu Miura

Stokrát si člověk může myslet, že má o japonských dostizích nějakou představu, ale když tam pak na delší dobu zakotví, stejně se nestačí divit. Jsem už pár týdnů zpátky v Evropě, ale ze dvou měsíců v Tokiu budu žít ještě dlouho. Ta země předčila má očekávání snad úplně ve všem. Přitom jsem tam už třikrát jezdil. Jenže rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým pobytem je obrovský. A není to jako někde na dovolené, kde se člověku čtrnáct dní líbí a zároveň ví, že by tam nemohl normálně žít. V Japonsku to bylo přesně obráceně. Jezdit Japan Cup působilo jako splněný sen, ale být tam dva měsíce bylo ještě mnohem lepší. Měl jsem stále dobrou náladu, a vlastně jsem za celou dobu z toho nadšení nevystřízlivěl.

Filipův svět: V Tokiu bych to objel i na oslovi. Jen ta karanténa

Foto: Okada Shuhei

Nikdy nebudu hrát finále fotbalového mistrovství světa, ani nebudu bojovat o olympijské medaile. Mám ale představu, jaké to asi je. Už třikrát jsem to zažil v Tokiu. Když vás před Japan Cupem vyhodí do sedla, skoro se vám z té kulisy podlamují kolena. Na obrovské tribuně, která se táhne podél celé cílové roviny, sedí přes sto tisíc lidí a chovají se jako fotbaloví fanoušci. Pokud k tomu dostanou pokyn. V paddocku před dostihem se nesmí mluvit, a tak tam vládne ticho jako v opeře. Všechno se mění ve chvíli, kdy startér vyjede na svém vysokozdvižném vozíku na startovací boxy. To najednou ta masa lidí vytáhne své programy a začne do toho mydlit. Vzniká energie, kterou žokej cítí už daleko před cílem. Při točení do cílové roviny se zdá, jako by pole vjíždělo do velkého kotle.