Očima Jiřího Palíka: Stále cítím křivdu. Na prvním místě má být kůň

Foto: Andrea Zavadilová

Od poslední srpnové soboty uplynul už týden a půl, ale stále se k ní vracím. Přehrávám si ji v hlavě a pokaždé dojdu ke stejnému závěru. Mám čisté svědomí a neudělal bych nic jinak. Jenže se mi stala křivda a já bych chtěl slyšet proč. Potřeboval bych, aby mi někdo vysvětlil, co se doopravdy stalo, co mám ve své současné situaci dělat a jestli mám dál jezdit v Česku, nebo se snad vrátit do Německa. Tohle jsem přitom vůbec řešit nechtěl. Po letech jsem se vrátil domů, ježdění mě stále baví a konečně jsem se dostal na dobré koně. Říkám si, že by byla škoda to všechno zahodit kvůli malichernostem. Jenže tohle vůbec není malicherné, jde mi o živobytí.


Do Mostu jsem se těšil. Po dvou měsících od derby jsem se měl posadit na Josepha. Samozřejmě jsem chtěl vyhrát, ale stejně tak jsem věděl, že Joseph měl od derby dlouhou pauzu. Do Velké letní ceny šel s tím, že pokud to půjde, zabojujeme o vítězství a pokud by se ukázalo, že nemá šanci na dobrý výsledek, tak nemá smysl na něj přehnaně tlačit. Připravuje se totiž na St. Leger a tenhle dostih se bral jako součást přípravy, abychom mu po dlouhé přestávce zvedli náladu a motivovali ho. Zkrátka pomoct koni, ne ublížit. Nedostal jsem pevné ordre, měl jsem se zařídit podle průběhu dostihu a pocitu z koně.

Foto: Andrea Zavadilová

Když Joseph vyskočil hůř z boxů, ještě jsem si z toho nedělal hlavu. Spoléhal jsem na jeho závěrečný speed a říkal jsem si, že jakmile ho ve finiši rozbalíme, nebudeme mít problém. Později jsem zaslechl, že jsem prý koně po startu držel. Každý, kdo někdy jezdil dostihy, ale ví, že když se vyskočí z boxů, je třeba si rychle najít pozici. Pokud by se to bralo takhle, tak Joseph měl po startu vyvrácenou hlavu i v derby. Prostě je třeba si udělat po startu místo, tak si ho udělám. Moje první povinnost v dostihu je koně uklidnit a dostat na pozici. Na záznamu z Mostu je vidět, že Joseph necválal dobře, na začátku se tlačil doleva a usadil se až v prvním oblouku.

V posledním oblouku to začalo být špatné. Při točení do cílové roviny jsem Josepha dvakrát pobídl bičíkem. Bylo sice vidět, že chce, ale nemělo to žádný efekt. Bylo to na něj prostě moc krátké. Jakmile trochu zlepšil, už jsme byli mimo hru o přední místa. Nejlepší tři koně byli daleko, tak jsem ho až do cíle jezdil rukama. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Kdybych měl v oblouku něco "v ruce", tak si polepším o jedno, dvě místa, nechám ho nadechnout a on tu cílovou rovinku seběhne. Jenže já šel do cílové rovinky s "prázdným" koněm, a to už je pak těžké s tím něco udělat. Na dvě pobídky bičíkem, které dostal při točení do rovinky, Joseph prakticky nereagoval. Doběhl na šestém místě, za námi byl jen Eskerkhan, který o týden později vyhrál Velkou cenu českého turfu.

Foto: Andrea Zavadilová

Často nám jezdcům bývá dostihovými komisemi připomínáno, že pokud na to koně v daný den nemají, tak nemá smysl je zbytečně "otloukat". Jako zkušený žokej myslím můžu říct, že to v Mostě na dobré umístění nestačilo, že to bylo vidět a že jsem ho až do cíle poctivě jezdil rukama. A teď se dostáváme k těm různým interpretacím. Kdybych mu dal maximální povolený počet šesti ran bičíkem, možná by se dostal na páté místo, ale tomu koni bych tím ublížil a poškodil bych ho do jeho další kariéry. Což si nepřejí trenér ani majitel. Zároveň si dokážu představit i situaci, že bych Josephovi dal těch šest ran, on by stejně zůstal na šestém místě a komise by se oprávněně mohla ptát: Proč mu dal tolik ran, když na to ten kůň nemá? Tohle jsou prostě tvrzení proti tvrzení, jenže na tom koni jsem seděl jen já. Kdybych ho zbil a skončil třeba pátý, mělo by to následky pro další Josephovu budoucnost, o tom jsem přesvědčen. Zároveň jsem ho nadále intenzivně podporoval rukama, takže jsem nepoškodil ani zájmy sázejících.

Ve chvíli, kdy jsem projel cílem, mě ale podobné otázky vůbec nenapadly. Prostě jsme udělali maximum, nepodařilo se a byl jsem logicky zklamaný. Po dostihu jsme to důkladně probrali s trenérem a on mi nakonec řekl: "Jirko, v pořádku". Pak mě přes vysílačku oslovila dostihová komise. Mluvil jsem s jejím předsedou panem Čechem, který se mi představil, a zeptal se mě na výkon Josepha. Popsal jsem průběh dostihu a bylo mi řečeno: "Beru na vědomí." Poslední dva dostihy jsem nejezdil, byly to steeplechase, tak jsem se osprchoval a jel jsem domů. Dodatečně jsem se od známého dozvěděl, že jsem za Velkou letní cenu přišel na dva dny o licenci kvůli "nedostatečné podpoře koně". Tahle slova mají na celém světě svůj význam, je pro to také krásné označení "zadržení koně" a dostávají se za to tresty od půl roku nahoru.

Foto: Andrea Zavadilová

Musím se přiznat, že tomu nerozumím. Nic jsem neudělal, nemohl jsem se bránit a dostal jsem trest. Nemůžu jezdit v neděli 10.9. a sobotu 16.9., kdy se běží slovenský a rakouský St. Leger. V obou jsem mohl jezdit šancové koně. To jsou ušlé výdělky, nad kterými se nedá mávnout rukou. Pro žokeje je to živobytí, máme rodiny a nekoupeme se zrovna v penězích.

Nejhorší na tom celém je, že mám pošpiněné jméno. Když teď zavolám majiteli, který mě třeba nezná a chtěl bych jezdit jeho koně, on si může přečíst výrok z Mostu a říct si: Ten Palík nevyjíždí koně, tomu to nedáme… Osobně na to musím nějak reagovat. Zjistil jsem ale, že se prakticky nemůžu bránit. Český dostihový řád říká, že pokud jezdec dostane sankci ve výši do dvou dostihových dnů, nemůže se proti rozhodnutí odvolat. V úterý po dostihu jsem požádal Jockey Club, aby moji žádost postoupili k vyššímu orgánu. Bylo mi řečeno, že Rada JC zasedá až 15.9., a tak byla moje žádost postoupena prezidiu JC ČR. Odpověď mi přišla v neděli 3. září večer: "V souladu s platnými ustanoveními Dostihového řádu, které neumožňují ve Vašem případě podat odvolání, prezidium JC ČR rozhodlo ponechat rozhodnutí dostihové komise beze změn."

Musím říct, že cítím velkou podporu dostihové veřejnosti. Moc si cením ohlasů od řady lidí, kteří se mě zastali. Patří mezi ně významní majitelé a trenéři, ale také kolegové. Na Facebooku se za mě veřejně postavil například Pepa Bartoš. To všechno pro mě znamená velkou oporu. Mluvil jsem také s Josephovým trenérem Pavlem Tůmou, který mi potvrdil, že z jeho strany vůči mně žádná připomínka nezazněla, a já mu věřím. V týdnu po dostihu mi volal také majitel dr. Charvát, který prý také o ničem neví. Obou jsem se přímo zeptal, zda můžu jezdit Josepha v St. Legeru a bylo mi řečeno, že se mnou počítají. Ti lidé za mnou stále stojí, a tak mi z toho vychází, že se nemohli postavit proti mně.

Není tajemstvím, že jsme si s předsedou komise panem Čechem nějak nepadli do oka. Na jaře jsem od něj dostal v Mostě sankci za hrubé chování. Dostali jsme se do debaty a já jsem se důrazně bránil, ovšem bez urážek nebo vulgarit, to bych si nedovolil. Jen jsem jasně, nahlas a bez respektu řekl svůj názor. Pana Čecha se to dotklo a dal mi sankci 500 korun. S tím dokážu žít. On má funkci, já jsem žokej. Respektuji rozhodčí i pravidla dostihového sportu, ale to neznamená, že jako starší žokej musím automaticky přejít jakékoli chování. My všichni jsme sportovci. Kolikrát nám dostih nevyjde, jak bychom chtěli a po doběhu na něco zareagujeme emotivněji. Někdy mám ale ze strany dostihových komisí pocit, jako kdyby tohle vůbec nebraly v potaz. Přitom to většinou bývají věci, které by se daly přejít a do druhého dne zapomenout. Jsem profesionál, i nad hlasitějšími výměnami názorů se nakonec zasměju a jedeme dál. Bohužel v Česku mám často pocit, že takové incidenty zůstávají uloženy v paměti. Nechci ale v žádném případě tvrdit, že události z Mostu jsou nějakou pomstou ze strany předsedy komise. To opravdu nemohu říct a pevně doufám, že to tak není.

Foto: Jan Schejbal

Osobně jsem až dosud s dostihovými komisemi neměl žádný problém. Maximálně občas proběhla nějaká sankce za použití bičíku nebo křižování, což je v pořádku. Občas samozřejmě zaznamenám výroky a rozhodnutí, nad kterými kroutím hlavou. Myslím si, že v současných komisích by měli být zastoupeni bývalí žokejové, kteří mají odježděno určité množství dostihů, a tudíž mohou mluvit z vlastní praktické zkušenosti. Slovo takových lidí by mělo velkou váhu a zatím tady chybí. Pokud by je Jockey Club dokázal získat a využít, hodně by samozřejmě záleželo na tom, jak by zabudování bývalých aktivních účastníků dostihů do pozice rozhodčích vypadalo. Jsem přesvědčen, že bychom pak neřešili situace jako moje současná kauza. Jestli bych do toho sám šel? Ano, až jednou skončím s ježděním, umím si práci v dostihové komisi představit. Určitě by to nebylo snadné, ale myslím si, že by mě to bavilo a byl by to dobrý způsob, jak vrátit dostihovému sportu něco z toho, co mi dal.

Prozatím ale chci ještě dál jezdit a momentálně řeším, co budu dělat dál. Cítím velkou křivdu. Pokud mi vzali licenci za nevyjetí koně, potřeboval bych ten trest vysvětlit. Připadám si s prominutím trochu hloupě, protože teď pořádně nevím, jak mám v Česku jezdit dostihy. V těch rozhodnutích nevidím jednotný metr ani důslednost.