Filipův svět: V Tokiu bych to objel i na oslovi. Jen ta karanténa

Foto: Okada Shuhei

Nikdy nebudu hrát finále fotbalového mistrovství světa, ani nebudu bojovat o olympijské medaile. Mám ale představu, jaké to asi je. Už třikrát jsem to zažil v Tokiu. Když vás před Japan Cupem vyhodí do sedla, skoro se vám z té kulisy podlamují kolena. Na obrovské tribuně, která se táhne podél celé cílové roviny, sedí přes sto tisíc lidí a chovají se jako fotbaloví fanoušci. Pokud k tomu dostanou pokyn. V paddocku před dostihem se nesmí mluvit, a tak tam vládne ticho jako v opeře. Všechno se mění ve chvíli, kdy startér vyjede na svém vysokozdvižném vozíku na startovací boxy. To najednou ta masa lidí vytáhne své programy a začne do toho mydlit. Vzniká energie, kterou žokej cítí už daleko před cílem. Při točení do cílové roviny se zdá, jako by pole vjíždělo do velkého kotle.


Pořadatelé Japan Cupu si sami vybírají, koho pozvou. Celková dotace je v přepočtu přes pět milionů dolarů, vítěz bere polovinu. Není tam žádný prostor na chyby. Když se v takovém dostihu něco nepovede, už s tím jezdec nic neprovede. Mým letošním parťákem byl Guignol. Jezdil jsem už jeho mámu Guadelupe i polobratra Giulianiho. Strašně dobří koně. Guignol je zvláštní případ. V prvních dvou letech kariéry toho moc nenaběhal. Potřebuje, aby se točilo na levou ruku. Jako tříletý měl něco s lopatkou a na pravou ruku mu to prostě nejde. Což je svým způsobem štěstí. Jinak by byl už dávno prodaný. Zajímali se o něj Australani i Američané, ale neprošel zdravotní prohlídkou. A tak zůstal u nás. Bez těch problémů by jeho hodnota na trhu mohla být kolem dvou milionů eur.

Foto: Okada Shuhei

Podobně jako předloni s Ivanhowem jsem měl štěstí na dobré startovní číslo. Odskakovali jsme z trojky. Před sebou jsme měli Kitasan Blacka, za sebou Cheval Granda. Světové koně, o kterých jsem věděl, že to mezi nimi stačí zaparkovat a nemůže se nic stát. A taky, že jo. Cheval Grand vyhrál, Kitasan Black byl třetí. Guignol už nebyl ve své top formě, na podzim laboroval s kopytem. S trochou štěstí mohl být šestý nebo sedmý, takhle jsme skončili devátí ze sedmnácti, ale osobně jsem moc spokojený. Trenér i kovář odvedli v Tokiu špičkovou práci. Když jsem ve středu nastupoval do letadla, otevřel jsem si japonský web se zpravodajstvím z ranní práce. Byly tam podrobnosti o tréninku všech soupeřů, jen u Guignola stálo, že ho vodili ve stáji. Nakonec se to ukázalo jako správná strategie.

Třetí cesta do Tokia pro mě byla v mnoha ohledech jiná než ty předchozí. Tentokrát jsem věděl, že se tam brzy vrátím. Dostal jsem na únor a březen japonskou licenci. Tohle je sen každého žokeje. Mnoho let jsem se o tu licenci ucházel marně. Teď zřejmě rozhodlo, že jsem byl německým šampiónem a daří se mi pravidelně vyhrávat grupy 1. Důležité také bylo, že jsem předtím už v Tokiu jezdil a ta vystoupení nebyla žádný průšvih. Sám jsem se snažil využít všech kontaktů, které jsme tam v předchozích letech navázali. Vždy, když Japonci přijeli do Paříže nebo Německa, byl jsem s nimi v kontaktu. I díky tomu jsem tentokrát při Japan Cupu jezdil také v rámcovém programu, jednou dokonce ve slavném dresu šejka Mohammeda. Provozní koně jsou na celém světě stejní, ale pro mě to byl obrovský zážitek. Kdyby mi řekli, že to mám objet na oslovi, tak jedu.

Od dvouletých koní, které jsem jezdil v rámcovém programu, se nic velkého nečekalo. Takže když jsem byl v sobotu s jedním z nich druhý, trenér po doběhu nešetřil nadšením. V Asii se obecně jezdí dost tvrdě a žádné zvláštní ohledy se během dostihu neberou. Všude je strašná tlačenice, neustálé kolize. V Japonsku je to přesně naopak. Jsou proslulí tím, že jezdí velmi ohleduplně. Na rozdíl od Hongkongu, Singapuru nebo Macau je tam stále dost místa, zkrátka se jede tak, aby vyhrál ten nejlepší. Všechno se bere z pohledu koně.

Foto: Okada Shuhei

V sobotu jsem hned po svém ritu odjel na hotel. Japonská pravidla jsou neúprosná. Jezdci musí před startem do karantény, což jsou takové ubytovny. Cizinců, kteří přijeli na Japan Cup, se to sice netýká, ale 24 hodin před dostihem nesmějí používat mobil, nemají připojení na internet a mají zakázány kontakty s lidmi zvenku. Vzhledem k obrovským sázkovým obratům je jasné, o co jde. Pro nás byl karanténou hotel, ze kterého jsme nesměli po deváté hodině večer. Až se v zimě do Tokia vrátím, budu muset do skutečné karantény. Mají tam jenom japonskou televizi a prý se tam nedá prakticky nic dělat. To je pro každého Evropana velká osobní výzva. Prý se tam i špatně spí.

Spaní před Japan Cupem je vůbec problém. Tentokrát jsem se špatně aklimatizoval a od příjezdu jsem nezamhouřil oko, což se mi ještě nestalo. Podobně to ale měli všichni z výpravy včetně našich žen. Velký podíl na tom měla japonská klimatizace. Ležíte v hotelu na 85. patře, nastavíte si klimatizaci na 22 stupňů a mrznete. Pokud zkusíte nastavit 23 stupňů, pro změnu se potíte pod peřinou. Nic mezi tím netrefíte. A nemůžete si ani otevřít okno, protože žádná nejsou. Tak se převalujete a přehráváte si zítřejší dostih. Jednou, desetkrát, stokrát.

Největší dojem na mě v Tokiu udělala bezchybná organizace. Japonské dostihy připomínají dobře promazaný stroj. Do jejich chodu je zapojeno nepředstavitelné množství lidí. Je to samozřejmě dané obrovskými sumami, které se kolem tamních dostihů točí, vždyť jen na samotný Japan Cup se letos prosázelo skoro 167 milionů eur. Kolem startovacích boxů, ale třeba i ve vážnici se pohybuje dav pomocníků všeho druhu. Každý neustále něco zkoumá a kontroluje.

Foto: Okada Shuhei

I mně přidělili na dva dny stevarda, jehož úkolem bylo zajistit, abych byl všude včas. Vyzvedával mě v hotelu, dohlížel, abych v paddocku došel ke správným lidem a ke správnému koni, překládal mi ordre… Byl mi zkrátka neustále v patách. Jakmile jsem odsedlal, už stál vedle mě a kontroloval, abych se v pořádku odvážil a měl do příštího dostihu správný dres a čapku. Hlídal mě opravdu svědomitě. Hlavně ale čekal na to, aby se mohl se mnou po práci vyfotit a abych mu něco podepsal. Jako jediný blonďák široko daleko jsem byl pro místní samozřejmě atrakce. I po devátém místě v Japan Cupu čekali před hotelem fanoušci a chtěli, abych jim dal podepsané brýle.

Pár dní po návratu jsem shodou okolností navštívil toho, díky kterému celé to japonské dobrodružství začalo. Ivanhowe byl nejlepší kůň, na kterém jsem kdy seděl. Na tom dodnes trvám. Na dostihového koně byl obrovský, možná až moc velký. Nic ho nezajímalo, ale na žokeje přenášel obrovskou jistotu. To je zvláštní věc, kterou má strašně málo koní. Uměl to třeba Tertullian. Když jsem ho poprvé jezdil, byl jsem také pod velkým tlakem, protože jsem neměl vyhranou žádnou grupu. Pak mě na něj v Longchamp vyhodili a najednou mi to připadalo jako obrovská sranda. A přesně tenhle pocit přinášel i Ivanhowe. V dostihu jsem ho jel třikrát a pokaždé to byl obrovský úspěch. Vyhráli jsme lehce o 3 délky Velkou cenu Badenu, lehce o 2 1/2 délky další grupu 1 v Mnichově a nakonec jsme byli šestí v Japan Cupu, nějakých šest délek za vítězem. Hodnotu toho výsledku si mnozí uvědomili až s postupujícím časem. Žádný z dalších německých koní se v poslední době k jeho výkonu v Tokiu ani nepřiblížil.

Tatínek s dcerkou a osudovým koněm.

Pak Ivana prodali do Austrálie. Říkal jsem tenkrát manželce, že ho už nikdy neuvidíme. Australanům se ale do jejich chovu nehodil, a tak ho jako plemeníka převezli zpět do Evropy. Že se vrátil, stojí deset minut od závodiště v Deauville a je možnost ho navštívit, je pro mě malý zázrak. Většinou se snažím nemít ke koním, které jezdím, větší citové pouto, protože tím si jezdec jenom ublíží. Koně přicházejí a zase odcházejí, a nedá se s tím nic dělat. Po dvaceti letech v branži si člověk osvojí určitý odstup. Ale když jsem teď viděl Ivana, byl jsem hodně naměkko. Vypadá skvěle, ze všech útrap se zotavil. On mě samozřejmě nepoznal, protože jsem ho v práci jezdil možná pětkrát v životě.

Francouzi se mě ptali, proč k němu mám takové pouto. Tak jsem jim to vysvětlil. Když jsem se vracel z kliniky, nikdo nevěděl, jestli budu dál jezdit a jak. Dostal jsem se na Almandina, který později vyhrál Melbourne Cup, bylo to skvělé, ale zpátky do života i kariéry mě vystřelil právě Ivanhowe. A posunul mě ještě dál, než jsem byl předtím. Na to se prostě nezapomíná.

Filipův svět je nová, velmi občasná, rubrika zápisníku. Budeme se v ní spolu s Filipem Minaříkem ohlížet za velkými událostmi v kariéře nejúspěšnějšího žokeje české historie.