Filipův svět: Když na vás v Nakajamě volají "Dobrý den". Japonské postřehy

Foto: Manabu Miura

Stokrát si člověk může myslet, že má o japonských dostizích nějakou představu, ale když tam pak na delší dobu zakotví, stejně se nestačí divit. Jsem už pár týdnů zpátky v Evropě, ale ze dvou měsíců v Tokiu budu žít ještě dlouho. Ta země předčila má očekávání snad úplně ve všem. Přitom jsem tam už třikrát jezdil. Jenže rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým pobytem je obrovský. A není to jako někde na dovolené, kde se člověku čtrnáct dní líbí a zároveň ví, že by tam nemohl normálně žít. V Japonsku to bylo přesně obráceně. Jezdit Japan Cup působilo jako splněný sen, ale být tam dva měsíce bylo ještě mnohem lepší. Měl jsem stále dobrou náladu, a vlastně jsem za celou dobu z toho nadšení nevystřízlivěl.


Na začátku jsem si říkal, že by bylo hezké v Japonsku aspoň jednou vyhrát. Chtěl jsem si jednou za život dokázat, že jsem schopný jezdit na této úrovni, obstát v té obrovské konkurenci. Podívat se na dostihový Olymp a neudělat tam ostudu. A podařilo se to, zanechal jsem tam dobrý dojem. Abych řekl pravdu, jsem na to strašně hrdý. Dosáhl jsem něčeho, o čem jsem léta snil. Japonské angažmá je pro cizince vždycky velká sázka do loterie. Člověk nikdy neví, jak to dopadne. Říkali mi, že tam byl třeba Maxime Guyon a nevyhrál za dva měsíce ani jeden dostih. Mně se dařilo a jsem za to moc rád. Přivezl jsem devět vítězství v dostizích organizovaných Japan Racing Association (JRA), mezi nimi Kochi Stakes v Nakajamě, které prý svým statusem odpovídá evropskému listed. A jednu čárku jsem si připsal i v tamní "druhé lize", na okruhu National Association of Racing (NAR).

Vzpomínka na Daniele Porcu.

Nejvíce jsem toho odjezdil na dvou největších drahách v Tokiu a Nakajamě, která byla vzdálená půl hodiny od mého bydliště a ke konci jsem tam jezdil i metrem. Trenér Yukihiro Kato, který mě podporoval, má středisko asi 80 kilometrů od Tokia. Nejvíce koní mu běhalo na těchto drahách, i když je pravda, že jsem se podíval i do Kjóta. Systém je nastavený tak, že cizincům podepisuje licenci vždy jeden trenér a jeden majitel. Ti by pak toho žokeje měli podporovat, ale není to vždycky automatické. Třeba majitelům, kteří podepsali licenci mně, jsem nejezdil za celý pobyt ani jednou. Byli moc přátelští, všichni se na prvních dostizích se mnou vyfotili a popřáli mi hodně štěstí, ale ani jednou si mě neposadili. Přitom se vždycky strašně radovali, když jsem vyhrál, zatímco jejich stáji se za celé dva měsíce vůbec nedařilo. Naopak trenér Kato chytil strašnou formu, což bylo moje velké štěstí. Vyhrál jsem na jeho koních pět dostihů a hodně peněz na dotacích.

Zahraniční jezdci dříve mohli v Japonsku působit jen tři měsíce v roce, ale před čtyřmi lety zmírnili pravidla. Když cizinec zvládne udělat zkoušky z dostihového řádu v japonštině, může tam zůstat nastálo. Mirco Demuro a Christophe Lemaire si na to lehli, zaplatili si učitele a povedlo se jim to. S oběma se velmi dobře znám z Evropy, ale tam jsme se zase tak často nepotkali.

Program na hlavních drahách začíná v deset hodin dopoledne čtyřmi dostihy pro nezvítězivší. Následuje hodinová pauza na oběd a pak se jede osm dalších dostihů, přičemž úroveň se stále zvyšuje. Jedenáctý dostih dne bývá grupa, solidní bývá i dvanáctý. Evropanovi to může připadat jako maraton, ale japonští diváci to berou úplně jinak. Ne všichni jsou na závodišti od rána, přicházejí postupně, takže ke konci se publikum stále rozrůstá. V Japonsku se dostihy běhají jen v sobotu a neděli, a připadá mi, že někteří diváci se na to těší celý týden, nejraději by na tom závodišti i spali. Což opravdu dělají třeba před Japan Cupem, kdy nocují ve spacácích před branami, aby se dostali na co nejlepší místa.

Japonci prostě chodí na dostihy jako na fotbal. Je to pro ně událost, sportovní svátek. Zatímco třeba ve Francii se běhá denně před více méně prázdnými tribunami, Japonci vědí, že se dostihy konají jen o víkendu, a tak jim to nemůže zevšednět. Je to osvědčený systém, který funguje a jim to takhle vyhovuje, i když by určitě měli dostatek koní na častější provoz. Za celý rok se tam odběhne přes 21 000 dostihů.

Čekání na dostih v NAR.

Kdo by nevydržel čekat na víkend, může od pondělí do pátku chodit na zmiňovanou druhou ligu NAR, která ale poutá výrazně menší zájem. Ty úrovně jsou totiž nesrovnatelné, a dost se liší i průběh dostihů. Mohl jsem si to sám vyzkoušet, na konci února se mi podařilo jednou vyhrát v Kawasaki. Dráhy NRA mají dokola zhruba 1000 až 1200 metrů, ale tribuny jsou masivní a po délce celé cílové roviny jako v Americe. Fascinující je organizace i zápřah všech lidí kolem. Kluci působící v NAR jezdí dostihy od pondělí do pátku, takže jsou vlastně celý týden v žokejské karanténě, ráno navíc musí odjezdit ještě rychlé práce.

V tomhle ohledu je ta nižší liga krutá. I oni mají každý den dvanáct dostihů, kde je tempo a bitka o pozice od startu až do cíle. O víkendu by měli mít volno, ale jakmile má některý z druholigových koní šanci běhat v dostihu JRA, tak se snaží jezdit i tam. Potkal jsem chlapíka, kterému je šedesát let a vyhrál přes 7000 dostihů. Takže zhruba před 45 lety napochodoval do karantény a už ji neopustil, i když má rodinu a děti. V Japonsku neexistuje žádná přestávka, dostihový provoz v první ani druhé lize se nikdy nezastaví. Lidé od koní tam neznají dovolenou, to by si nikdo nedovolil.

Foto: Manabu Miura

Že jsem mohl žít dva měsíce v Tokiu na vlastní pěst, mi jako celek dalo strašně moc. Třeba jsem tam kompletně překopal svůj jídelníček. Vynechal jsem všechno, v čem je bílá mouka, veškeré těstoviny, chleba. Nejím teď skoro žádné vepřové maso, jen minimálně hovězí, naopak hodně ryb a zeleniny. Měl jsem v poslední době problémy s ramenem a klouby, a tamní strava mi i v tomhle ohledu dělala dobře. Překvapilo mě, že jsem tam za celou dobu viděl minimum rýže, skoro se mi zdálo, že tam sushi dávají hlavně turistům. Občas jsem si dal jako předkrm sashimi, ale sushi jsem neměl snad ani jednou.

Když jsem zmínil karanténu, kterou jsem popisoval minule, nakonec to pro mě byla přece jen nová zkušenost. Zní to asi překvapivě, ale ta izolace jezdců před dostihy se mi nakonec líbila. V Evropě jsme zvyklí zažívat v den dostihů strašný stres. Člověk ráno odjezdí v tréninku dva loty, pak se urychleně přemísťuje na závodiště, stále mu někdo telefonuje, musí zařídit hromadu věcí, a ještě se vás stále někdo na něco vyptává. V Japonsku se v pátek večer prostě ubytujete, vypnete mobil, a pak dva dny jenom jezdíte dostihy. Nic jiného tam žokej nedělá. Ráno vstane v sedm hodin, jde do sauny, v devět hodin se odváží na všechny dostihy a nemusí se o nic dalšího starat, jen se soustředí na svůj výkon. V karanténě má veškeré zázemí včetně baru a kuchyně, lze si tam objednat vše potřebné.

Ten systém má samozřejmě i svoje nevýhody. Do stáje na trénink jsem chodil jen jednou týdně, vždycky ve středu na dva, tři koně. Zbytek času jsem byl skoro izolovaný. V pondělí, úterý, čtvrtek i pátek jsem měl celý den volno a ke konci jsem už cítil, že není dobré být tak dlouho sám. Když se výsledkově daří, tak se to dá zvládnout, ale umím si představit, že v případě nějaké výkonnostní krize se tenhle režim může proměnit v malé peklo.

Existuje spousta zemí, kam člověk přijede a po chvíli má dojem, že trochu pronikl do místních zvyklostí a něco pochopil. V Japonsku nic takového nehrozí. I po dvou měsících mi připadá, že jsem poznal tak procento japonské mentality. Což je samozřejmě dáno i tím, že člověk nemá skoro vůbec šanci naučit se řeč. Bydlel jsem na předměstí Tokia, které vypadá jako New York. Žijí tam miliony lidí, ale anglicky se tam skoro nedomluvíte. Bez manažera, který pro cizince zastává roli chůvy i překladatele v jedné osobě, si člověk na spoustu věcí ze začátku ani netroufne.

Na tohle jsem měl štěstí, mým manažerem byl skvělý chlapík, kterého mi dohodil Andrasch Starke. Je to Australan žijící v Tokiu dvacet let. Mluví perfektně japonsky, je to mezi agenty jediný cizinec a obvykle se stará jen o mezinárodní esa jako Ryan Moore, Andrasch Starke a další. Mě vzal jako experiment, německého jezdce, kterého nikdo nezná. Bral 20 procent z vyhraných dotací, takže i on byl nakonec spokojený, a dobře jsme si rozuměli.

S japonskou legendou Y. Okabem.

Za celý pobyt jsem potkal spoustu zajímavých lidí. Měl jsem možnost mluvit s velkým majitelem Teruyou Yoshidou a poznal jsem i jeho dceru, která umí dobře německy a momentálně si kupuje koně vhodného na olympiádu. Slavné barvy Shadai Farm jsem si dokonce několikrát oblékl, pár dostihů jsem odjezdil i pro nově založenou japonskou pobočku Godolphinu. Radost mi udělalo také úplně náhodné setkání ve stájích se sedmdesátiletým Yukiem Okabem, legendárním japonským žokejem, který byl kdysi třeba pátý v Acatenangově derby.

Co říct o japonských koních? Kvalita těch, kteří běhají na hlavních drahách, je obrovská. O tom, jak se japonský chov neustále posiluje, víme své i my v Německu. Jen za poslední léta byly do Japonska prodány hvězdy jako Danedream, Novellist, Salomina a mnoho dalších. To se někde musí odrazit a budoucnost tohoto sportu jednoznačně leží na dálném východě. Zároveň je třeba říci, že tamní selekce je intenzivní a tvrdá. Neběhají se skoro žádné handicapy, ty se vypisují jen vzácně. Koně jdou z třídy do třídy, nejdříve musejí vyhrát nezvítězivší, pak postupují do dalších kategorií. Od 1. října se už žádné dostihy nezvítězivších neběhají. Když tříletek nedokáže do konce září vyhrát, musí jít do nižší ligy. A teprve když v NAR dvakrát zvítězí, smí se vrátit. Koně jsou jinak velmi disciplinovaní a poslušní v paddocku i na dráze. Ačkoliv do každého dostihu nastupuje šestnáct až osmnáct startujících, v boxech jsou během třiceti až šedesáti sekund, a hned se jede.

Fascinující byly cesty vlakem na dostihy. Třeba jsem jezdil v Kjótu, přijeli jsme v pátek večer a na perónu stály davy fanoušků. Věděli, že přijede Ryan Moore a přišli si pro autogramy. Japonští dostihoví fanoušci jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Hodně lidí mě tam oslovovalo na ulici i třeba na Facebooku. Na závodištích je vyhrazená zóna, kde diváci spořádaně čekají za plotem na autogramy. Většina z nich nosí žokejům dárky, takže jsem měl v karanténě plný pokoj suvenýrů. Nikdy se však nestane, že by se někdo zeptal na tipy, nebo na konkrétní koně. Žokeje uctívají jako fotbalové hvězdy, chtějí od nich autogram a společné foto, ale nikdo se na nic neptá. Ostatně o šancích koní se nebavili ani kluci z maštale.

Foto: Manabu Miura

Kdybych měl japonskou posedlost dostihy ilustrovat na jednom příkladu, zmínil bych loučení hvězdného Kitasan Blacka. Když v listopadu vyhrál Arima Kinen, hrál ho snad celý národ. Mnoho lidí si ale vůbec nešlo vyzvednout výhru. Raději si tiket nechali zarámovat a pověsili si ho doma jako památku na to, že na vlastní oči viděli poslední start dvojnásobného Koně roku.

Během dvou měsíců v Tokiu jsem rozdal několik rozhovorů, ve kterých jsem zmiňoval, že pocházím z Česka a začínal jsem ve Velké Chuchli. Byl jsem docela překvapený, když potom v Nakajamě v paddocku občas někdo z fanoušků zavolal "Dobrý den!", "Zdravíme!" nebo "Gratuluju!" Prostě si to hned nastudovali. Občas mě vodil chlapík, který měl tahle slova napsaná na ruce a snažil se mi je vždycky přečíst. Po dostizích pak říkal "Děkuju!". Když jsem se potom bavil s fanoušky i lidmi od koní, tak většina z nich říkala, že byli v Praze. A kromě piva zmiňovali ještě jednu věc – Český Krumlov. To mě docela dostalo.

Filipův svět je občasná rubrika zápisníku. Spolu s Filipem Minaříkem se v ní ohlížíme za událostmi v kariéře nejúspěšnějšího žokeje české historie. 43letý rodák z Radotína nasbíral přes 1650 vítězství, jako jediný Čech vyhrál 13 dostihů grupy 1 včetně čtyř Velkých cen Badenu. Od roku 1996 působí v Německu, kromě většiny evropských zemí jezdil také v Japonsku, Singapuru a Macau.