Každý dostihový příznivec by měl aspoň jednou v životě navštívit Newmarket, Ascot či Longchamp, a v neposlední řadě okusit i atmosféru velkých drah okolních zemí jako jsou Sluzewiec, Kincsem Park či kdysi Freudenau. Čistě kvůli rozšíření obzorů a znalostí, aby dokázal domácí realitu zasadit do kontextu a měl ji s čím srovnávat. Mezi povinné destinace na zmiňovaném pomyslném seznamu patří Hoppegarten za branami Berlína, a to hned z několika důvodů. Někdejší "německý Newmarket" byl otevřen přesně před 150 lety a byl jedním z míst, kde se ve druhé polovině 19. století vyučili první čeští žokejové. Vedle dlouhé historie má ovšem také fascinující současnost. Od roku 2008 je jediným německým závodištěm v majetku soukromé osoby a díky svému vzestupu v posledních letech sehrává roli svého druhu laboratoře, jak se v 21. století dají pořádat dostihy. Každý, kdo si láme hlavu nad budoucnosti tohoto sportu v našem regionu, by měl navštívit alespoň několik berlínských dostihových dnů. Najde množství nápadů, různých experimentů i snahu o maximální symbiózu slavné historie se současností. Hledání cesty jak získat a udržet co největší publikum, není ani zde bezbolestné, ale sleduje vytyčenou vizi - přiblížit se co nejvíce k předválečné slávě Hoppegartenu a přesvědčit pestrou společenskou scénu německé metropole, že dostihový sport je moderní a "trendy" záležitost.
Sportovním vrcholem berlínské sezóny je sice letní "Grand Prix Meeting" s Velkou cenou Berlína (Gr.1), ale pro pochopení fenoménu Hoppegarten je svým způsobem přínosnější "Preis der Deutschen Einheit" (Cena německého sjednocení), vypisovaný na státní svátek 3. října. Na ten letošní přišlo přes 12 tisíc diváků. Právě zde se na konci března 1990 - tedy ještě před sjednocením - konal první dostihový den, na který přijely stáje z tehdejšího západního Německa. Hoppegarten tenkrát praskal ve švech a přeplněné hlediště vidělo totální Waterloo koní z domácí NDR, kterým se nepodařilo vyhrát ani jeden dostih. Mnohem důležitější než sportovní stránka ale byl společenský a politický náboj odpoledne, právě tady tenkrát začalo symbolické "dostihové sjednocení". Něco z této atmosféry se podařilo uchovat dodnes prostřednictvím Preis der Deutschen Einheit. Divákům se rozdávají stovky vlaječek a na druhé straně dostihového programu je otištěn text německé hymny, kterou publikum sborově zpívá krátce poté, co se koně před hlavním dostihem přesouvají ke startovacím boxům.
Není divu, že 3. říjen je jedním z několika dní v roce, kdy do Hoppegartenu míří početné výpravy ze všech částí země. Tedy i z Mnichova, kde je doma tento muž, jeden z nejznámějších bavorských turfmanů.
S výjimkou klubové tribuny není předepsán žádný "dress code" a viděná móda se navzdory podzimnímu chladu pohybuje v pestrých škálách.
Slunečno, déšť i duha nad závodištěm. Říjnové počasí v Berlíně bývá proměnlivé, v tomto případě pršelo štěstí Renému Piechulkovi na Los Campanosovi (Campanologist). Mimochodem koni s nezvyklou kariérou - ve středu vyhrál posedmé z devíti startů na provozní úrovni. Příště už se zřejmě nevyhne průniku do listed.
Česká stopa na letošním mítinku "sjednocení"? Filip Minařík a Bauyržan Murzabajev jezdili ve stejný den v Kolíně nad Rýnem, ale hned čtyři "rita" dostal Martin Laube, dle množství zmínek v místním rozhlase i ohlasy mezi německými sázkaři stále populárnější muž.
Třetí místo v sedle valacha Del Campo (druhý zprava) bylo pro českého jezdce jedním ze dvou dotovaných umístění během odpoledne.
Jednou se představil berlínským divákům i Jaromír Šafář, jehož letošní působení u trenéra Pavla Vovčenka je orámováno dvěma vítězstvími v listed a celou řadou šancí i od cizích stájí.
97letý Hein Bollow, žijící legenda německého turfu, se koncem třicátých let vyučil v Hoppegartenu u trenéra Antonína Horálka a stále si vybavuje celou řadu českých kolegů v tehdejších berlínských stájích. V roce 1943 vyhrál ve Velké Chuchli v sedle pozdějšího vítěze Velké pardubické Unkase, jednou jel i ryzáka Lionela. Dodnes si vzpomíná, jak pro něj na pražské hlavní nádraží přijel kočár se čtyřspřežím. Po válce se Hein Bollow stal jedním z nejlepších a nejznámějších žokejů německé historie, vedle Petera Schiergena je navíc jedinou osobností, která u našich sousedů vyhrála přes 1000 dostihů v rolích jezdce i trenéra. Jeho velkým oblíbencem a přítelem je už řadu let Filip Minařík.
České souvislosti byly tuto středu v Hoppegartenu vidět na každém kroku. Tříletý Julio (Exceed And Excel) nastupoval v roli desetinového favorita dražebního dostihu BBAG na 1400 metrů o 52 000 eur, a tak se postaral o vydatnou reklamu Evropskému poháru žokejů i Velké Chuchli, které byly během odpoledne mnohokrát zmíněny v místním rozhlase i v dostihových médiích. Julio se na přímé dráze prezentoval suverénním výkonem a vyhrál jistě o 3/4 délky.
Tři z kvarteta na obrázku byli před dvěma týdny osobně v Praze. Kromě Julia také trenér Mario Hofer (vpravo) a ošetřovatel Peter Kovács. Chyběl pouze žokej Alexander Pietsch, jehož roli v EJC Leram Million převzal Bayuržan Murzabajev.
Rozesmátý Mario Hofer právě slíbil výkonné šéfce BBAG Carole Ortlieb, že na nadcházející říjnové dražbě v Baden Badenu koupí minimálně dva až tři koně.
Další čtyřnohá připomínka pražského "EJC" - Doinyo (Halling) v závěru jedničkového handicapu zeslábl podobně jako v Praze, pátým místem si ale o jednu příčku polepšil.
Oblíbené vítězné gesto Alexandera Pietsche. Dvojnásobný německý šampión předvádí, jak se létá v sedle Fuega Del Amora (Dream Ahead).
Dr. Günther Paul, předseda Mehl Mühlens Stiftung a tím také šéf tradičního hřebčína Röttgen, v rozhovoru s hraběnkou Tini Rothkirchovou, která díky svým rozsáhlým kontaktům už řadu let pomáhá organizovat společenskou stránku berlínských dostihů.
Podívat se přišel také hlavní německý handicaper a autor několika knih o dostihové historii Harald Siemen (vpravo).
Preis der Deutschen Einheit (Gr.3, 2000 m, 75 000 eur) měl být velkým soubojem předloňského Koně roku Iquitose (Adlerflug) s někdejším vítězem polské trojkoruny Va Bankem (Archipenko), aktuálně se nacházejícím v německém tréninku Andrease Wöhlera. O výsledku rozhodl pomalý úvod dostihu. Zatímco Eddy Hardouin nechal Iquitose navzdory falešnému tempu cválat na vzdáleném posledním místě, Eduardo Pedroza si s Va Bankem pospíšil na druhé, třetí místo blízko špice a už v posledním oblouku převzal iniciativu. V cílové rovině sice Iquitos přišel se svým obvyklým závěrem, ale to už měl Va Bank dostatečný náskok a navzdory vypuštěnému závěru vyhrál o pět délek. Třetí doběhl Itobo (Areion).
Spokojený Eddie Pedroza si vychutnává ovace tribun po svém šestém vítězství v Ceně německého sjednocení. "Bylo to nakonec až nečekaně snadné, ale tohle je hodně dobrý kůň. Nebýt zdravotních problémů z jara, byl by ještě někde jinde," řekl panamský žokej po doběhu. Tázán v šatně na dva týdny starý výlet do Prahy, se celý rozzářil. "Všichni jsme si to moc užili. Byla to skvělá akce. Mně se sice výsledkově nedařilo, ale bavilo mě to u vás a co jsem tak viděl, spokojení byli i ostatní kluci ve vážnici."
Majitel závodiště Gerhard Schöningh, který měl svého času koně u Henryho Cecila a nedávno se do Berlína trvale přestěhoval z Londýna, blahopřeje polskému majiteli Va Banka Januszi P. Zienkiewiczovi. Významný podíl na hřebci mezitím vlastní Team Valor International a Zienkiewicz je posledním Va Bankovým pojítkem s Polskem. Po doběhu se hrála německá hymna.
"Fotoblog VV" je příležitostná rubrika zápisníku, která vzniká ve spolupráci s Václavem Volfem. Vašek mi poskytuje své fotky od samého vzniku zápisníku. Jeho akční rádius je obrovský. Během 28 let činnosti nafotil 10 001 dostihů, z toho 310 klasických. V praxi to znamená do dnešního dne 1369 dostihových dnů na celkem 71 závodištích v 13 různých zemích. 27krát fotil Velkou pardubickou, ve svém archivu má také všech 26 dosavadních ročníků Slovenského derby a celou řadu dalších vrcholů ve střední Evropě i jinde. Rekordní Vaškovou sezónou byl rok 2007, kdy zvládl zachytit 88 různých dostihových dnů.
