Fotoblog VV: Příběh jedné třídy. Chuchelská generace 1990 dál vítězí

Jedním z věčných témat dostihového sportu je kvalita ročníků. Tedy těch plnokrevných na dráze. Už po prvních startech začínajících koní se začíná diskutovat, jak perspektivní jsou letošní dvouletí, následuje ostře sledovaná klasická sezóna a nakonec srovnávání kvality různých ročníků v komparačních testech. Zatímco plnokrevné generace zkoumáme se zaujetím jaderných fyziků, koloběh těch lidských nám jakoby protéká mezi prsty. Zdánlivě není co srovnávat, ale to je jenom zdání. Různé žokejské a trenérské generace navíc na podobě tohoto sportu zanechávají trvalejší stopy než většina čtyřnohých hvězd. A tak se zápisník tentokrát ohlíží za jedním z nejúspěšnějších ročníků v historii Střední školy dostihového sportu a jezdectví. Psal se rok 1990 a čerství absolventi tehdejšího chuchelského "učňáku" se vyfotili na dráze s tmavým hnědákem Pilgerem. Už při letmém pročítání jmen většině turfmanů dojde, že tento snímek byl pouhým začátkem celé řady zajímavých příběhů. Usmívají se tady budoucí šampióni žokejů, vítězové několika derby, klasičtí vítězové, špičkoví trenéři... Tak schválně - horní řada zleva: Martina Bartáková (Cutter), Simona Berková (Heidenreichová), Miroslava Ptáčková (Maršíčková), Miroslav Sýba, Jiří Veverka, Rostislav Rajchl, Tomáš Homola, Valerie Dobrovolná, hřebce Pilgera drží Jiří Palík, Romana Šišková (Beitelová), Alice Koniakovská, Jiřina Jirkovská, Zdenka Ottová (Bidrmanová), Monika Želinová (Truta), Iva Pernová (Perna), Lenka Dočkalová (Martinčíková), Miloslava Keslová; střední řada: Jaroslav Donoval, Dalibor Török, Ludvík Haris, Karel Germič, Jan Korpas, Bohumil Nedorostek, Zdeněk Hora; dolní řada: Petr Hochman a Michal Schmiedt... Pojďme se vydat po stopách 28 let staré fotografie.

Přežil by Taxis, kdyby měli v 19. století sociální sítě? Fotoblog ze 128. Velké

Foto: Václav Volf

Tahle fotka pro mě ve zkratce symbolizuje 128. Velkou pardubickou. Vpravo stojící Jan Faltejsek si na sedmiletém Tzigane du Berlais dojel pro páté vítězství za uplynulých sedm let a stal se tak druhým nejúspěšnějším žokejem v dlouhé historii slavného dostihu. Zároveň ale nadále zůstává klasickým Janem Faltejskem, který po doběhu jako každý rok prohodil cosi o štěstí a krásné shodě okolností. Se svým typickým nadhledem vlastně mimoděk zopakoval zákulisní výroky některých zklamaných soupeřů. Jenže Faltejskův precizní jezdecký výkon v předchozích 9 minutách, 5 vteřinách a 56 setinách rázně jakékoli teorie o dítěti štěstěny smetl ze stolu. Muž vlevo, kterého šťastný vítěz objímá, se jmenuje Marek Stromský. Dvakrát diskvalifikovaný z prvního místa ve Velké, tuzemskými médii mnohokrát prohlášen za notorického smolaře a miliony diváků každým okamžikem očekáván mezi zlomeným lidem na dně společnosti. Stromský se ale z těžkých let vrátil ještě silnější a se stejným nadhledem, jakým disponuje Faltejsek. V neděli dovedl Hegnuse ke druhému místu a spokojeně pravil do kamer: "Mám stále pro co žít!" Byla to krásná tečka za jinak nepříliš povedeným ročníkem Velké pardubické.

Fotoblog VV: Vzpomínky na sjednocení. Střípky z Hoppegartenu

Foto: Václav Volf

Každý dostihový příznivec by měl aspoň jednou v životě navštívit Newmarket, Ascot či Longchamp,  a v neposlední řadě okusit i atmosféru velkých drah okolních zemí jako jsou Sluzewiec, Kincsem Park či kdysi Freudenau. Čistě kvůli rozšíření obzorů a znalostí, aby dokázal domácí realitu zasadit do kontextu a měl ji s čím srovnávat. Mezi povinné destinace na zmiňovaném pomyslném seznamu patří Hoppegarten za branami Berlína, a to hned z několika důvodů. Někdejší "německý Newmarket"  byl otevřen přesně před 150 lety a byl jedním z míst, kde se ve druhé polovině 19. století vyučili první čeští žokejové. Vedle dlouhé historie má ovšem také fascinující současnost. Od roku 2008 je jediným německým závodištěm v majetku soukromé osoby a díky svému vzestupu v posledních letech sehrává roli svého druhu laboratoře, jak se v 21. století dají pořádat dostihy. Každý, kdo si láme hlavu nad budoucnosti tohoto sportu v našem regionu, by měl navštívit alespoň několik berlínských dostihových dnů. Najde množství nápadů, různých experimentů i snahu o maximální symbiózu slavné historie se současností. Hledání cesty jak získat a udržet co největší publikum, není ani zde bezbolestné, ale sleduje vytyčenou vizi - přiblížit se co nejvíce k předválečné slávě Hoppegartenu a přesvědčit pestrou společenskou scénu německé metropole, že dostihový sport je moderní a "trendy" záležitost.

Jak přilétá dostihový sen. Příběhy a zápisky z Evropského poháru žokejů

Troizilet a jeho tým, foto: Václav Volf

Dostihový mítink, jaký v Česku snad ještě nebyl. Žokejové patnácti různých národností, nejbohatší rovinový dostih střední Evropy a tři grupoví vítězové včetně hvězdného Gordona Lorda Byrona. Čtvrtý ročník Evropského poháru žokejů byl v mnoha ohledech dnem superlativů. A také oslavou dostihového sportu s velkou atmosférou. V horečných dnech předcházejících sobotě se jakoby kolektivně pozapomnělo na slavnou nejistotu turfu, aby se následně v plné parádě opět vynořila. Už jen proto se vyplatí na události posledních dnů a hodin podívat podrobněji. A tak zápisník shrnuje letošní Evropský pohár žokejů a nahlíží za jeho kulisy slovem i obrazem.

Fotoblog VV: Jarův okamžik štěstí. Sen o derby splnil Mon Cheri

Foto: Václav Volf

Mnozí se nedočkali nikdy, jiní si museli projít dlouhým sledem nadějí a zklamání. Vlastimil Smolík čekal na své první vítězství v derby do pětatřiceti, Jan Rája do devětatřiceti. Frankie Dettori vyhrál všechno možné, ale na vytoužený triumf v anglickém Derby Stakes dosáhl až ve svých sedmatřiceti letech. I Jaroslav Línek je živoucím důkazem, že není derby jako derby a že skutečné sny se vždy upírají k jednomu jedinému dostihu. Zkušený slovenský žokej má na svém kontě čtyři triumfy v maďarském a jeden úspěch v chorvatském derby, ale na vítězství ve své domácí modré stuze čekal dlouhá léta marně. Až do neděle. Když jednačtyřicetiletý Línek v bratislavské cílové rovině rozhýbal hnědáka Mon Cheriho a rozdílem krku ovládl 26. Slovenské derby, v jednu chvíli se zdálo, že letité provizorní tribuny ve Starém Háji spadnou pod přívalem nadšení. Nemělo to nic společného s finále fotbalového MS, natož s finále mužského Wimbledonu nebo jakoukoli jinou věcí, která minulou neděli zaměstnávala mysl zdejších sportovních fanoušků. Tohle byla čistě dostihová radost, mezník zasvěcených. Muž, který vyrůstal v jednom z někdejších center slovenského turfu v Borském Mikuláši, to na patnáctý pokus dokázal. Tento zápis do listiny vítězů mu už nikdo nevezme.

Fotoblog VV: Příběhy z deště a tmy. Dvacetkrát 127. Velká pardubická

Foto: Václav Volf

O Velké pardubické bylo v uplynulých dnech napsáno snad už úplně všechno. Sám jsem slavné vítězství No Time To Lose a Jana Kratochvíla, ale i některé další aspekty našeho nejslavnějšího dostihu vylíčil na Aktuálně.cz. Jednu věc jsem si ale schoval pro zápisník, a to fotoreportáž svého dlouholetého kamaráda a spolupracovníka Václava Volfa. Na rozdíl ode mě je Vašek odkojený pardubickými překážkami, druhou říjnovou neděli naposledy chyběl v roce 1984. Jako fotograf zachycuje Velkou pardubickou nepřetržitě 27 let, má tedy trávu i oranici kolem Cvrčkova skrz naskrz prochozené. Zatímco jezdci dostávají před "Velkou" ordre od trenérů, fotografové si ho každoročně musí vymyslet sami. Zvolit správnou strategii, které překážky během zhruba devíti minut dostihu zachytit, vyžaduje dobrý odhad a zkušenost, zbytek je boj s časem. A tentokrát také s deštěm, bahnem a šerem... Zápisník vybírá dvacet záběrů z nejdramatičtější Velké pardubické posledních let.

Fotoblog VV: Freudenau po letech ožila. Blýská se na lepší časy?

Foto: Václav Volf

Uplynulo dlouhých devět let, než mohl dlouholetý spolupracovník zápisníku Václav Volf opět pořídit tento záběr. Dostihy ve Freudenau. Slovní spojení, které se k lítosti mnoha z nás zdálo být definitivně historií, nečekaně ožilo minulou sobotu. Před secesními tribunami a slavnou císařskou lóží, kde v posledních letech byli k vidění pouze golfisté a účastníci všemožných společenských akcí, se znovu objevili plnokrevníci. Navzdory optimistickým proklamacím pořadatelů to nutně neznamená obnovení vídeňské dostihové tradice. 30 000 eury dotovaný rakouský St. Leger byl prozatím jen připomenutím, jaké to kdysi ve Freudenau bylo - a jaké by to zase mohlo být.

Glosa: Satisfakce má jméno Zoriana aneb velký den paní Zuzany

Foto: Václav Volf

První čtvrtstoletí existence Slovenského derby stylově završilo velké sólo bělky Zoriany. Nebyl jsem včera při tom, sledoval jsem slavnostní odpoledne střídavě v televizi a na internetu, ale když svéhlavá dcera třídového hřebce Jukebox Juryho z chovu německého hřebčína Hachtsee ve stylu "velmi lehce 3" probíhala cílem, nebylo to jen další evropské derby, které skončilo naprosto jinak, než většina expertů čekala a kde favorité doběhli daleko za přehlíženými aktéry. Ve vítězce se zvláštním způsobem protnulo hned několik symbolik moderního slovenského turfu.

Fotoblog VV: Sázka na bělouše. Jaro Línek začíná novou kapitolu

Foto: Václav Volf

Letitá zkušenost říká, že posílat do derby bělouše se v bývalém Československu silně nedoporučuje. Velká Chuchle za celých 97 let bílého vítěze derby ještě neviděla, v Bratislavě byl tento úkaz pozorován pouze jednou. To ovšem v éře, kdy by trenér Mario Hofer ve Starém Háji vyhrál snad i se strakáčem, a tak v roce 2004 prostřednictvím Siberiona úspěšně vstoupil do historie. Jestli v našich končinách existuje někdo, komu by se to mohlo znovu povést, je to Jaroslav Línek. Muž, který všechna čtyři vítězství v maďarském derby získal na bělouších, a nyní by rád ukončil letité čekání na úspěch v domácí modré stuze v sedle stejně zbarveného Oroblanca (na snímku vpravo). "Třeba je to dobré znamení, ve Slovenském derby jsem bílého koně ještě nejel," směje se čtyřicetiletý Línek, který zároveň poprvé posílá koně do vrcholu sezóny jako oficiální trenér. A tak "přibalil" ještě jednoho bělouše - na slovenského odchovance Gentleman Jacka (vlevo) ze stáje 7 Horse angažoval Bejsima Ferhanova.

Talent bez happy endu. Momenty ze života žokeje Dušana Balážika

Dušan Balážik, foto: Václav Volf

Jen před pár dny přišla zpráva, že vídeňské Freudenau konečně ožije a v sobotu 16. září uspořádá St. Leger s celkovou dotací 30 000 euro. Až se brány starobylého areálu po letech otevřou dostihovým příznivcům, jedna tvář tam bude chybět. Bývalý žokej Dušan Balážik, s vídeňskými dostihy neodmyslitelně spjatý, podlehl minulý týden ve věku 40 let těžkým zraněním, která utrpěl o dva týdny dříve při transportu koní do francouzského Cagnes-sur-Mer. Tragickou událostí se vracejí vzpomínky na polovinu devadesátých let, kdy mladík ze slovenských Bánovců nad Bebravou patřil k největším jezdeckým talentům ve střední Evropě. Vždy veselému a bezprostřednímu Balážikovi však velká kariéra nebyla přána. Neustálé problémy s váhou jeho působení v sedle výrazně zkrátily. I poté nicméně zůstal v blízkosti koní - pomáhal při údržbě areálu Freudenau a od otevření závodiště Ebreichsdorf působil také jako kustod v jezdecké šatně. "Pomáhal každému, kdo se ocitl v nouzi nebo potřeboval podpořit. Na jeho bedně v šatně jsem seděl často a hlavně z té doby si ho budu navždy pamatovat," říká dostihový fotograf Václav Volf. Na žádost zápisníku probral svůj archiv, abychom spolu mohli na Dušana Balážika zavzpomínat.