 |
| Foto: Václav Volf |
Nikdy v životě jsem nestávkoval, tak ani pořádně nevím, jak má taková stávka probíhat. Když jsem ale před dvěma týdny sledoval protest zaměstnanců závodiště na milánském San Siru, moc jsem nepochopil, jaký to mělo mít význam. Prý se na závodišti měla měnit skupina lidí, kteří tam léta pracují. Den předem vydali prohlášení, že v sobotu po třetím dostihu budou komisaři srozumění s ukončením dostihového dne. Takže to bylo oficiální a všichni žokejové i trenéři to včas věděli. Ani nevezli do Milána koně, co původně měli startovat v těch dalších dostizích. Mně to volali v šest hodin večer. Řešil jsem, jestli tam vůbec jet, ale nejlepší dostih - přípravu na grupu s dobrými koňmi - shodou okolností nechali a trenér chtěl, abych tam byl. Tak jsem přijel, získal jedno třetí místo a bylo zase po všem. V neděli protestovali znovu, ale to už jsem jezdil tátova koně v Mimoni.
Situace v Itálii je poslední tři roky více méně stejná. Mně jako jezdci chodí platby opožděně o čtyři, pět měsíců, ale chodí. Byly časy, kdy rok a půl nic neposlali. Snažím se s tím žít. Jezdím tam dlouho, a tak už ani nepoznám konkrétní opožděné platby. Peníze mi chodí průběžně. Podobně jsou na tom i ostatní, kdo pravidelně do Itálie jezdí. Prostě se pohybujeme v nějakém zaběhaném systému. Hlavní problém je s novými majiteli. Jak někoho přesvědčit, aby poslal koně do Itálie, když mu pak nejmíň půl roku nepřijdou peníze a on celou dobu platí za trénink? To je velký problém. Proto jsou v Itálii tak malá startovní pole. Malý počet koní se promítá i do průběhu dostihů. První kilometr je kolikrát tak pomalý, až je to nesnesitelné. Jenže tam jsou jen tři velcí trenéři a všichni v paddocku zakáží svým jezdcům, aby vodili. Výsledkem je strašný dostih, na který se nedá dívat.
Situace v Itálii je poslední tři roky více méně stejná. Mně jako jezdci chodí platby opožděně o čtyři, pět měsíců, ale chodí. Byly časy, kdy rok a půl nic neposlali. Snažím se s tím žít. Jezdím tam dlouho, a tak už ani nepoznám konkrétní opožděné platby. Peníze mi chodí průběžně. Podobně jsou na tom i ostatní, kdo pravidelně do Itálie jezdí. Prostě se pohybujeme v nějakém zaběhaném systému. Hlavní problém je s novými majiteli. Jak někoho přesvědčit, aby poslal koně do Itálie, když mu pak nejmíň půl roku nepřijdou peníze a on celou dobu platí za trénink? To je velký problém. Proto jsou v Itálii tak malá startovní pole. Malý počet koní se promítá i do průběhu dostihů. První kilometr je kolikrát tak pomalý, až je to nesnesitelné. Jenže tam jsou jen tři velcí trenéři a všichni v paddocku zakáží svým jezdcům, aby vodili. Výsledkem je strašný dostih, na který se nedá dívat.
Že můžu pravidelně jezdit a vyhrávat v Itálii mě obrovsky posunulo. Je to celoroční ježdění dostihů. Žokej díky tomu může žít jako člověk. V Česku máme dlouhou zimní pauzu. Pokud jezdec nevyjede na zimu do zahraničí, nemá šanci mít normální příjem. Já mám kontrakt s Paolem Faverem. Nikomu jinému prakticky nejezdím, Favero má v každém dostihu aspoň jednoho koně. To prostředí má svá specifika. Italové nedávají peníze na opravu a renovaci závodišť, jsou trochu bordeláři od přírody, ale tamní lidé od koní a jejich mentalita se mi moc líbí. Všechno probíhá v takovém přátelském duchu. Po odchodu od Josefa Váni jsem na Itálii vsadil a dnes tomu podřizuji všechno. V týdnu jsem doma a není problém všechno časově skloubit. Čtyřikrát nebo pětkrát týdně trénuji. Jezdím v práci u Ludvíka Harise v Krabčicích a jednou týdně také u Jiřího Michala v Lysé nad Labem.
 |
| Foto: Václav Volf |
Kdyby se dostihový provoz v Itálii nedejbože zastavil, musel bych přemýšlet o radikální změně. Nespokojil bych se jen s ježděním v Česku, ten krok zpátky bych už udělat nechtěl. Jediná možnost by asi byla povolat francouzského agenta a doufat, že se někdo ozve. Hlavní problém pro tamní majitele nejsou finance, ale musejí vědět, že existuješ a to je problém. Francie se na rozdíl od Itálie nedá dělat externě a přestěhovat se tam nemůžu, mám rodinu. Zkouším tam trochu vystrkovat růžky, ale zatím se to kdovíjak nedaří. Občas se tam svezu, ale dokud jezdec ve Francii pravidelně nevyhrává, tak není vidět a velké stáje si ho nevšimnou.
Na druhou stranu jsem tam neudělal ani žádnou ostudu. Teď jsem jezdil koně od Jirky Michala a byl jsem pátý. Majitel mi po dostihu řekl, že chce, abych kobylu jezdil i v příštím startu. Tohle je třeba nějaký první krok. Dokud ale Itálie funguje, nechci vyklízet pozice. Jsem tam ve špičce a dokud budu moci jezdit pro Favera na dobře připravených a naskákaných koních, nemám důvod to měnit. Ono totiž vůbec není špatné jet o víkendu na krásné závodiště do Merana, odjezdit pár dostihů a třeba jeden, dva vyhrát.
Vybudoval jsem si pozici a jdu po nějaké cestě. Nemůžu ale říct, že bych teď v kariéře měl nějaký konkrétní cíl. Chci hlavně jezdit dostihy. Kvůli tomu to všechno dělám. Být zdravý a nejet v měsíci žádný dostih, to by bylo něco špatně. Zatím si to vůbec nedokážu představit.
