 |
| Adolf Weiss, foto: Václav Volf |
Vždycky říkám, že jsem se špatně narodil. Buď jsem měl přijít na svět před sto lety, kdy koně ještě něco znamenali, nebo až za dalších sto let, abych tu krásu už nepoznal. Jenže člověk si nemůže vybírat. Jsem v naší rodině už sedmá generace, která má do činění s koňmi. Narodil jsem se v Hodoníně, ale vyrůstal jsem o pár kilometrů dál v Holíči. Což je kraj, kde se koně chovají od nepaměti. Za Rakouska - Uherska se tady pravidelně pořádaly parforsní hony, pořádal je jistý Angličan, "huntsman" Willie Predy. Ten se do Holíče přestěhoval spolu se třemi sty psy a brzy se kolem něj utvořila honební společnost. Z velké části to byli vojáci, takzvaní jednoroční dobrovolníci, kteří žili na holíčském zámku a zabývali se vším možným, jen ne vojnou.
Hony na jelena patřily mezi jejich oblíbené kratochvíle. Každý člen honební společnosti měl dva až tři vlastní koně. Skákalo se přes všechno, co společnosti přišlo do cesty, a tak se bohužel často stávalo, že si koně lámali nohy. Můj dědeček měl proto vždy "pro strejčka příhodu" připraveno šest až sedm honebních koní. Kolikrát pak večer dostal od Predyho vzkaz: "Pane Weissi, připravte mi nějakého huntera." Dědeček s otcem tyhle koně často kupovali v maďarské Šoproni, tehdejším Ödenburgu. Konaly se tam populární jarmarky. Denně tisíc koní, a takový jarmark trval týden, až do soboty. Dědeček většinou hledal hezké grošované šimly, ryzáky se čtyřmi bílými ponožkami nebo krásného vraníka. A ti koně se tehdy kupírovali, protože kůň s dlouhým ocasem se neprodal.
Dědeček měl stáje v Holíči. Jeho dvorem prošlo každý týden asi sto koní. Sešlo se tam všechno, na co si jen vzpomenete: koně dostihoví, honební, do vozu... Buď je dědeček kupoval sám, nebo taky existovali menší obchodníci, kteří objížděli jarmarky a některé koně pak posílali do Holíče. Dodnes mám schovány jejich telegramy z let 1901, 1902. Například: "Zítra čekej tucet koní." Dorazili koně, po nich obchodníci a vždy se nějak dohodli, dědeček byl seriózní.
Důležitým dnem bývala neděle. Dnes už najdete kostel v každé vesnici, ale tenkrát jich bylo výrazně méně. Sedláci šli v neděli do kostela, a když se vraceli, zastavili se u starého Weisse v Holíči, kde stálo plno koní ve stájích. Prohlédli si je, a někdy i koupili. Na dvorku bylo pět, šest stolů, chlapi dostali štamrple, sedli si a povykládali. Už to byl takový zvyk, slyšel jsem, že to tak dělal už pradědeček. Jednou za měsíc ještě dorazili muzikanti z vedlejšího domu, maďarští cikáni. Srazilo se k sobě víc stolů, upekly se párky nebo malé prasátko, a hodovalo se a zpívalo. A u těch stolů se debatovalo hlavně o koních. Něco se prodalo, něco vyměnilo. Ti, co se neprodali - na ocet obvykle zůstali takoví, kteří třeba nechtěli dobře tahat - se poslali do Vídně, kde byl každé pondělí trh. A tam nakupovali drožkáři a fiakristé.
Ještě jako školák jsem jezdil s otcem do Trnavy na koňský jarmark. Dva jsme měli zapřažené, dva po stranách a čtyři za vozem. Z Holíče je to do Trnavy 65 kilometrů a my nepotkali jediné auto! To bylo někdy v roce 1934 nebo 1935. A teď si představte, že po válce najednou všechny koně zabavilo družstvo. Stáli v družstevních stájích a nebyl nikdo, kdo by se o ně pořádně postaral. Tehdy ještě družstevníci nebyli zapálení, ke koním se chodilo k donucení. A když pak přece jen někdo zabloudil do stájí, maximálně těm koním hodil seno a pelášil pryč, ani je pořádně neočistil. Koňařům se svíralo srdce.
Jak jsem se dostal k dostihovým koním? V roce 1952 jsme spolu s dalšími nadšenci založili v Holíči jezdecký oddíl a měli jsme i pár plnokrevníků. Třeba Coru, která byla třetí ve Velké pardubické. Nebo Kostravu. Tu jsme koupili jako tříletou v Motešicích a později s jezdcem Otto Suchovským vyhrála množství překážkových dostihů po celé republice. Těch koní a osudů bylo strašně moc. Ale za všechny vám řeknu příběh svého osudového koně. Jmenoval se Beliar. Koupil jsem ho kdysi v Topoľčiankách za tisíc korun.
Na jaře 1958 se v Topoľčiankách konaly dostihy. Sedím v restauraci, najednou vejdou militarista Hrúzik a drezurní jezdec Pružinský. Hned se ženou ke mně: "Tebe hledáme, nechceš koupit koně?" Nebyl jsem proti. Tak mě vzali na faru, kde byli ustájeni vyřazení koně. Ukázali na jednoho vraníka: "Tohohle černého kup, to je moc dobrý kůň!" Prohlédl jsem si ho. Beliar, původ Árkász - Belária. Na jedno oko byl slepý, jako ročkovi mu někdo vypíchl oko. "Tak jak ho vidíš, i s tím jedním okem, výborně skáče. Když nabíhá na překážku, povolíš mu otěže, on nakloní hlavu, aby viděl na skok, a bez problémů to dá," přesvědčovali mě. Co jsem měl dělat, tak jsem ho koupil. Beliar přišel domů a začali jsme s ním pracovat. Za měsíc jsme s ním zkusili proutky v Nitře, skončil čtvrtý. Pak jsme ho poslali do Prešova na steeplechase a on to vyhrál! Díval se na to tehdejší topoľčianský veterinář a kroutil hlavou: "Pane Weissi, co jste s tím koněm udělali? U nás běhal pětkrát nebo šestkrát a nebyl nikde..." Smál jsem se, že je to tajemství, ale prostě jsme s ním normálně pracovali a naplno jsme se mu věnovali.
Vypadalo to, že jsme udělali terno. Ale další sezónu se začaly ozývat zdravotní potíže. Po běhání v Nových Zámcích začal Beliar cestou domů ve vlaku kašlat. Nějak se mi to nelíbilo. Za pár dní měl mít zase dostih a vrtalo mi hlavou, zda ho nenechat radši doma. Jenže to víte, byli jsme jezdecký oddíl, peníze prostě nebyly a nějak jsme se museli živit. Ty dotace jsme prostě potřebovali, takže i Beliar musel běhat, aby něco vydělal. Absolvoval pár dostihů a pořád se mi nelíbil. Vyklubalo se z toho vleklé onemocnění a dlouho jsme ho léčili. Nakonec se z toho ale Beliar dostal a mohl se zase začít naplno chystat na dostihy. Spolu s Ottou Suchovským, který ho jezdil, jsme se rozhodli, že Beliara připravíme na Veľkou jesennou steeplechase. To byl dostih v Bratislavě o 15 000 Kčs, na tu dobu slušné peníze, a hlavně - mezi slovenskými stájemi obrovsky prestižní věc. Naše stáj z Holíče vyhrála předešlé dva ročníky a teď jsme se chtěli pokusit o hattrick. Postavili jsme si doma větší skoky a Beliar je v práci hravě zdolával.
Poslední práci jsme šli na letišti v Holíči. Jenže druhý den stál Beliar ve stáji na třech nohou. Veľká jesenná se zdála být ztracená. Nějak mi to ale nedalo a ještě jednou jsem se na tu nohu podíval. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. V sobotu jsme ho vodili, v neděli taky - a vida, kulhání začalo mizet. Tak jsme koně v pondělí naložili do vagónu a jeli do Bratislavy. Ve středu, tři dny před dostihem, Beliar pomalu vyklusával, ve čtvrtek už byl fit a dostal rychlou práci. Na tribuně seděl tehdejší ředitel Šamorína Jozef Košťál, který měl v dostihu Kobalta, polobratra pozdějšího trojnásobného vítěze Velké pardubické Koroka a naší Kostravy. Otočil se na mě a ptá se: "Co myslíš, kdo vyhraje Veľkou jesennou?" Soudruhu direktore, nikdo jiný než Beliar to být nemůže. To ho dostalo a začal mi vysvětlovat, jak dobře na tom je jeho Kobalt. Tak jsem nakonec navrhl: Co bychom se dohadovali, vsaďme se o deset litrů vína. Košťál souhlasil, ale trval na tom, abychom to víno vypili hned. Přineslo se tedy deset litrů vína, koně už mezitím opustili dráhu, tak jsme si sedli před stáj a popíjeli. A stále jsme se bavili jen o Veľké jesenné. Byla sice vcelku slušná konkurence, třeba Eva Palyzová tam měla Vandu II, ale to nám vůbec nevadilo. Stále jsme připíjeli na zdraví Beliara a Kobalta. V jedenáct dopoledne to začalo a v jedenáct večer to skončilo. Mezitím se šlo pro dalších deset litrů, protože procházeli kolem další trenéři a lidé od koní.
V neděli ráno jsme si s Ottou Suchovským prošli dráhu, skok po skoku. Řekl jsem mu: Když půjdeš na vodní příkop, měl bys být na špici a dávej pozor. Já budu sledovat pole a co dělají soupeři, budu stát u příkopu a případně na tebe zavolám. V dostihu všechno klapalo. Viděl jsem, jak Beliar cválá na špici a najíždí na vodní příkop. Jenom jsem zakřičel: "Jeď!" Suchovský Beliara pobídl, ale Gašpar, Kobaltův jezdec, měl ordre, že musí zachytit Beliarův nástup. Na další překážku, bulfinš, šli hlava-hlava. Byli asi dva cvalové skoky od překážky, když se mě někdo na něco zeptal, už ani nevím, o co šlo. Rychle jsem něco odpověděl, podíval jsem se zase směrem k poli a ztuhl jsem - Beliar byl bez jezdce. Strašně jsem se lekl. Až o zlomek vteřiny později jsem zjistil, že tím volným koněm je Kobalt. Oba byli stejně černí. Beliar samozřejmě vyhrál, jak chtěl o půldruhé délky. A byl by vyhráli bez Kobaltova pádu.
Když jsem na dalších dostizích potkal Košťála, byla jeho první otázka: "Kdyby Gašpar nespadl z Kobalta, kdo by vyhrál Veľkou jesennou?" Stále se s tím nějak nemohl smířit. Nezbylo mi, než mu říct, co chtěl slyšet a pokrčit rameny. Byl to dobrý člověk, tenhle Košťál, a zůstali jsme přáteli až do jeho smrti. A je fakt, že Kobalt v dalších sezónách pro Šamorín ještě pár velkých vítězství získal a dařilo se mu i v Pardubicích. Později působil i v chovu.
Rok po Beliarovi vyhrál Veľkú jesennú Liptov. Pro závodiště ve Svätom Juri u Bratislavy to byla labutí píseň. Leželo v chráněné oblasti, byl tam potůček a v něm žil nějaký brouk, který se prý vyskytoval jen tam a v Argentině. Každý den tam chodil zástup vědátorů s všemožnými drobnohledy a dalekohledy, toho brouka tam chytali do síťky a pak si ho tam hodinu prohlíželi. Ukázalo se, že běhat na tom místě dostihy je neudržitelné, a tak se musela postavit nová dráha ve Starém Háji.
Tohle místo se Beliarovi bohužel stalo osudným. Na nové dráze zpočátku nebyla tráva, ale písek. Suchovský s Beliarem najížděli na vodní příkop jako čtvrtí a jak překážku zdolali koně před nimi, zaprášilo se. Beliar přece jen viděl jen jako jedno oko, snad ten příkop úplně nezaregistroval. Neodskočil, nýbrž tím příkopem procválal. Udělal salto a zlomil si pleci. Tak chudák skončil svůj život. Od té doby uplynulo už mnoho let, ale stále na toho koníka nemůžu zapomenout. Když jsme emigrovali do Švýcarska, nazvali jsme naši rodinnou stáj Beliar. A já věřím, že díky tomu stále žije i památka toho malého koníka z Topoľčianek.
